|
|
 Jaroslav
Vanča,
pedagog FAMU
Proč (ne)jsem estétem
Je to vlastně veskrze smutné zjištění: Jeden se kolem toho
větší část dosavadního života motá, vzývá to, vyznává a
praktikuje, a nakonec se bez toho i obejde. Co že to je? Možná
byste pomyslili na sex, milí čtenáři. Ale ne, zatím mám na
mysli cosi zdánlivě méně důležitého, co však vydrží déle,
dokonce prý věčně. Ars longa, vita brevis, umění je věčné,
zatímco život krátký, podsouvali nám latiníci. Zatímco proti
druhé půli citátu nelze ničehož namítnout, k té prvé se chce
dodat: Holt jak které umění. Mám totiž pocit, že současným,
mladým a nejmladším uměním ztrácím čas. To by nemělo být. Ne
že bych se občas nepřimotal k něčemu zajímavému, ne že bych tu
či tehdy nefandil některému z našich studentů, aby se svým
dílem prorazil, aby své dílo ostatním sdělil… Jenže – a raději
to řeknu hned, ať je to venku – to vše, co o umění vím, mne
přivádí k domněnce, že zatímco třeba v dnešní vědě se nyní
děje mnoho a mnoho zajímavého, v umění ne. Takové jednoduché
„ne“ samozřejmě může z textu pouhého fejetonisty zaznívat z
jedné strany demagogicky, z druhé banálně. Jenže právě
fejetonista pracuje ze své profese s jistým podšiďourstvím
slov a možná spíše může posoudit účel všech těch slůvek na
současné umění se nabalivších a dodávajících – spíše však
zakrývajících – jeho smysl. Dokáži snad dosud dekódovat a
rozklíčovávat mnohé z oněch textů, sloužících právě jen k
tomu, aby se onen andersenovský král nejevil nahý.
Jezuita otec André, jehož cituje Diderot ve svém Pojednání o
kráse, míní: „Krása génia je založena na neporušitelných
pravidlech, krása vkusu je založena na znalosti děl přírody a
výtvorů velkých mistrů, krása rozmaru, která, nejsouc na ničem
založena, nemá být nikde připuštěna.“ Nemáte, milí čtenáři,
pocit, že jsme nyní zahlcováni, přemáháni, indoktrinováni
právě onou poslední „krásou“? Diderot sám vposledku vyvozuje,
že „není absolutní krásy, jsou dva druhy krásy ve vztahu k
nám, skutečná krása a krása pozorovaná“.
To se mi líbí. Kdybych byl strůjci jakési imaginární ankety
požádán o reflexi estetických zážitků prvého čtvrtletí tohoto
roku, kroutil bych se jak právě vyrýpnutá jarní žížala.
Opravdu; v tom, co mne profesně provází, ve filmu, literatuře
a výtvarném umění, mne zdaleka nic nenadchlo tak jako
dramatické děje, souzvuky a kompozice, jejichž autorkou byla
samotná příroda. Zážitkem v oboru výtvarném (přesněji
příkladem konceptualismu s přesahem k umění site-specific) se
tak stal efemérní proces tvorby nepravých stalagmitů,
vznikajících pádem a následním přimrzáním vodních kapek v
jeskyni Koda. Co se hudby týče, nezapomenu na depresivní,
severskou kakofonii, znějící temným lednovým podvečerem nad
zamrzlou hladinou Máchova jezera v čase, kdy po přechodné
oblevě pukal starý led a zároveň se vytvářel nový. Jakkoli
literatura v beletristickém pojetí nemá svou Múzu, některé
literární postupy a přístupy k látce jako bych našel ve
struktuře odkrytých geologických vrstev, vyvstalých právě v
zimním čase v opuštěném lomu.
Nacházet takto spřízněnost poezie s přírodními ději je ovšem
úkolem zapeklitým. Snad ale právě v tomto čase odkazuje
lyrické básnictví nejvíce k „biologickým“ funkcím svého výrazu
a formy, svým sebe-obnovováním, rozením a růstem, svými – z
přírodních jevů vzešlými – metaforami, metonymiemi,
hyperbolami a elipsami. A pak jsou tu ovšem k vidění příklady
umění dramatických… Boj o život a závěr tragického osudu
zbloudilé sýkorky, topící se z bůhvíjakých příčin před mýma
očima v říčním víru, v nadějném světě prvého slunečného dne
předjaří. Protagonisty příběhu v ranku komediálním se jindy
stal laškující párek potáplic; čelní srážka vzrušeně
poletujícího zamilovaného samečka s jeho vyvolenou, právě se
vynořivší nad hladinu rybníka, nabyla akční intenzity
groteskního gagu.
Tolik příroda. Kdyby se mne však onen strůjce neskutečné
ankety optal na můj prožitek největšího kýče v daném čase, pak
bych se musel chtě nechtě vrátit k lidské kultuře. Jmenoval
bych asi ony volební přišpendlované placky s „naším Karlem“
coby knížetem a pankáčem vjednom. A vzpomněl bych si přitom na
Jaroslava Haška. A také na otce Andrého s jeho (mým) pocitem
estetické bídnosti a chtěnosti pouhého rozmaru... |
