|
|
 Jak se zachovat tváří v tvář zlu
Nacistická okupace přinesla i mimořádný tlak na tehdejší
celebrity, zvláště pak v umění a sdělovacích prostředcích.
Měly se stát součástí propagandistické mašinerie – a často
podléhaly. Lidé, kteří se ocitli pod nevybíravým tlakem, se
museli rozhodnout, kam až jsou ochotni ustupovat, kde mají
nasazenu hranici svědomí. Jistěže málokterý obraz těchto
složitých dilemat dosáhne úrovně řekněme takového Mefista
(1981), avšak i samotnou snahu nutno ocenit.
Také snímek Marka Najbrta Protektor (v neděli 5. května ve
22.00 uvádí ČT1) rozehrává okupační dilemata téměř modelově:
předvádí jak stále více se hrbící hřbet rozhlasového
reportéra, jenž s trochou alibismu stoupá po žebříčku
popularity, tak bezmoc jeho původem židovské manželky, jíž
naopak skončila slibně se rozvíjející herecká kariéra.
Protektor (název spíše symbolizuje obecně dohlížení a útlak,
protože Heydrich se tu jen z dálky mihne) se zaměřuje na
napjatý vztah rozkládající dosud spokojené manželství. Zatímco
Emil (Marek Daniel) prožívá bouřlivé časy v rozhlasu,
polichocen zájmem veřejnosti i sličné novinářky, a nebrání se
příležitostným flirtům, jeho bezmoci podléhající žena Hana
(Jana Plodková) zůstává nuceně uzavřená mezi čtyřmi stěnami
bytu. A to ještě do hry vstupuje Emilův bicykl, nápadně
podobný tomu, který po atentátu na Heydricha nacisté zuřivě
hledají.
Režisér postihnuje nejen tehdejší reálie (účesy, kostýmy,
bytové zařízení), ale snaží se zprostředkovat i mentalitu,
zvyklosti, houstnoucí ovzduší i iluze o vzájemné vstřícnosti s
novou vrchností. Zachycuje, byť s větší či menší mírou
chtěnosti, různorodé typy, od lehkovážného sabotéra, který
nedoceňuje bezohlednost nepřítele, přes plejádu lidiček, kteří
zavírají oči před děním kolem sebe, až ke zjevným slouhům a
kolaborantům.
Protektor věrohodně přiblížil, jak se kdysi natáčely filmy
(včetně „avantgardní“ víceexpozice s roztočenými koly bicyklu,
vřazené do vyprávění), dobře je napodobena škrobeně teatrální
mluva při natáčení. Vynalézavě se pracuje s hudební složkou, a
to nejen s dobovými melodiemi. V kontextu současné české
tvorby patří snímek k dílům když ne pozoruhodným, tak aspoň
některými rysy podnes oslovujícím – a zajisté je vhodnou
připomínkou k uctění památky těch, kteří 5. května 1945
povstali proti nacistické moci, byť už skomírající.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
