Karita Mattila, operní zpěvačka
K České filharmonii přijíždíte nyní s notami ke slavné
scéně Isoldiny smrti z lásky z Wagnerova veledíla Tristan a
Isolda. Je ukázka z téhle vypjaté a hlasově nesmírně náročné
celovečerní role, v níž vás zatím na operních scénách vidět
nelze, jen ojedinělou koncertní příležitostí, nebo přece jen i
divadelním snem?
Teď je to opravdu jen součást mého koncertního repertoáru. Až
budoucnost plně ukáže, jestli budu Isoldu někdy zpívat na
jevišti. Ještě počkám – a uvidí se. Nejdřív budu poprvé zpívat
Sieglindu ve Wagnerově Valkýře. Možná mi právě ona následně
trochu pomůže při rozhodování, jestli jsem nebo mohu být i
Isoldou…
Zanedlouho, dvaadvacátého května, si budeme připomínat
přesně dvě století od narození Richarda Wagnera. Kam řadíte
jeho hudbu v kultuře naší civilizace?
Hudba Richarda Wagnera zastává samozřejmě v evropské kultuře
pozici zásadní důležitosti, patří v ní k nezbytným položkám.
Wagner má svůj vlastní, vyhraněný styl a sloh, hudebně i ryze
vokálně. Popravdě, pro nás zpěváky z pěveckého hlediska
děsivý. A možná dokonce, že stejně tak i pro orchestry.
Jak vnímáte Wagnera jako pěvkyně vy sama?
Přiznávám, že mám k jeho hudbě komplikovaný vztah. Ale myslím,
že nejsem sama – že byste podobnou odpověď dostal i od řady
dalších zpěváků, kteří se do wagnerovských rolí pustili.
A jako posluchačka?
Na Wagnera musíte mít silné sedací svaly, jeho opery musíte
dokázat odsedět. A není dovoleno chrápat. Zbytek, to už je
čistá, naprostá extáze.
Jací skladatelé vážné hudby jsou vašemu srdci nejbližší? Je to
ještě stále také Mozart, nebo jeho čas už odezněl?
Vždycky jsem si přála nezemřít jako mozartovská pěvkyně.
Splnilo se mi to: Mozarta jsem už opustila, jsem přitom naživu
– a dokonce ještě pořád zpívám! Ano, Mozart byl pro mě zamlada
vhodný. A věřím, že i já jsem byla ta správná pro jeho hudbu.
Ale nejbližší mému srdci nikdy nebyl. Hořela jsem spíš pro
Richarda Strausse a pro Pucciniho. Také pro slovanské látky –
pro ruský a český repertoár. A dokonce pro Wagnera. Když byl
člověk mladší a nezkušený, bylo snadnější se jím zabývat.
Předpokládám, že jsou vašemu srdci blízcí i finští
skladatelé. Které byste ráda zmínila?
Asi ty, které jsem sama zpívala. To by byli Jean Sibelius,
Toivo Kuula, Oskar Merikanto, Erkki Melartin, Leevi Antti
Madetoja, Yrjö Henrik Kilpinen. A pak ti modernější – Kaija
Saariaho, Aulis Sallinen, Magnus Lindberg, Jouni Kaipainen...
To jsou ti nejznámější, hádám.
Sibelius… Není vlastně škoda, že nenapsal žádnou operu?
To je pravda, žádnou nemá. Ale dá se to přežít. A nám
sopranistkám dal sólové party v symfonických básních Luonnotar
a Kullervo. Nehledě na velké písně. Takže výzev je až dost.
Amen.
A pak je tu ke zpívání i norský Grieg... Mimochodem,
hlásíte se mezi Skandinávce, nebo jste spíše prostě Finka?
Jestli jsem Skandinávec, anebo „prostě Finka“? Hmm… Narodila
jsem se ve Finsku. Ale pravda je, že ve Finsku už třicet let
nežiji. Takže odpověď bude záležet na tom, kde právě jsem.
Žiji ve Spojených státech, takže jsem docela dobře obojí –
z Finska i ze Skandinávie. Pokud zrovna jsem někde v jižní
nebo střední Evropě, tak jsem bohudík „ze Skandinávie“ s její
vyspělou kulturou se smyslem pro lidská práva a pro rovnost a
citlivost vůči postavení žen. No a pokud se dívám na hokej,
když hrají Finsko se Švédskem, pak jsem samozřejmě jen a jen
Finka. Jsou mi přitom blízké mé „východní“ kořeny, spíše než
bych se vztahovala k „západu“, k Baltu...
Ve Finsku máte jedno úžasné místo – Savonlinnu s jejím
operním festivalem odehrávajícím se na středověkém hradě na
jezeře. Zpíváte tam ráda?
Savonlinna je i pro mě důležité a zcela zvláštní místo. Je
totiž opravdu krásná! Nádherné pódium pro zpívání. A ještě
z jednoho důvodu má pro mě Savonlinna takovou výjimečnost –
díky své stoleté historii, na jejímž počátku jako zakladatelka
stojí postava z finské historie, skvělá sopranistka Aino
Ackté.
V hudebním dění ve Finsku máte jedinečnou pozici. Je to velká
odpovědnost? Zpíváte ve své vlasti často?
Tak často, jak jen lze. Většinou koncertní programy, ale i
v opeře. Naposledy to bylo loni v Janáčkově Věci Makropulos. A
příští rolí bude Jenůfa.
Ano, my tady v Čechách moc dobře víme o vašich
janáčkovských rolích. Kterou máte nejraději? Která je ta
nejlepší a která ta nejnáročnější?
Janáčka miluji. Všechny své janáčkovské role: Jenůfu, Káťu i
Emilii Marty. Každá je jiná, každá má své. Nedokážu je
porovnávat. Nedokážu některou preferovat. Prostě je miluji. A
ještě k nim určitě během pár let přibude jevištně Kostelnička.
Hádejte, s kým. Ano, s mým zbožňovaným, moc a moc obdivovaným
Maestrem Jiřím Bělohlávkem. Ale ještě vám neřeknu, kde.
A co čeština…?
Tak ta je jednoduše řečeno ten nejtěžší jazyk, v jakém jsem
kdy zpívala. Těžší než ruština, těžší než jakýkoliv jiný
jazyk, který znám. Musíte opravdu usilovně pracovat a musíte
mít opravdu dobrého jazykového poradce. Jen tak to jde. Ale
pak, když se té práci opravdu hodně věnujete, si můžete
nakonec skutečně užívat charakter jazyka, jeho nekonečné
samohlásky, neředěné kombinace obtížných slov – je to tak
dráždivé, tak vzrušující! A jak, panečku, Janáček znal svůj
jazyk! A jak, ty můj bože, unikátně napsal ty své geniální
kusy, jak dal dohromady hudbu a slovo! Jak jedinečně! Jaká je
to výsada moci zpívat Janáčka!
Byla jste někdy v Praze od koncertu v roce 1987, kdy jste
s Českou filharmonií a dirigentem Gerdem Albrechtem zpívala
v Schumannově oratoriu Ráj a Peri?
Máte pravdu, naposledy jsem zpívala v Praze v roce 1987. To
jsem ještě byla takové dítko. (Milé dítko, řekla bych…) Kruci,
jak ten čas letí... Zpívat zase v Praze? Už se nemůžu dočkat.
Takže děkuji za pozvání.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 Vltava
Foto Marica Rosengård, Lauri Eriksson
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 23. 4. |
