|
|
 Písničkáři
a jaro
Konečně přišlo jaro a na jaře bývá v Kaštanu Festival
osamělých písničkářů. Letos proběhl pojedenácté a o jaru se
vlastně moc nezpívalo, snad jen dívka s uměleckým jménem Bio
Masha připomněla tohle roční období písní, při níž
předstírala, že je houba; a možná ještě Petr Váša, když nás z
pódia lákal do lesních slují výkřikem: „Vlez v les!“
Jak se vlastně odedávna písničkáři jaru věnovali, to by se
mělo propátrat. Z paměti se mi nejdříve vynořuje jemně
frivolní „hit“ Vodňanského a Skoumala Jedné noci puberta, v
němž se zpívá: „Je jaro, je jaro, pupence pučí a vůbec nikdo
ani za nic neručí...“ A vzápětí tak trochu sociální balada
Jiřího Dědečka Jarní: „Oteplí se dnové, mrazy povolí, chudý
miláčkové vtrhnou do polí...“
Člověk by řekl, že v souvislosti s tímto ročním obdobím se
bude zpívat hlavně o erotice a znovu se obnovující životní
síle. Třeba něžně s Jiřím Suchým v písni Sníh ve vlasech: „O
tom, že sníh ve vlasech mých mi začne tát a já ti na jaře
zašeptám bujaře, že mám tě rád.“ Nebo tak trochu beznadějně,
jako kdysi Petr Váša v písni Ono to nejde: „Na jaře, jen když
se trochu oteplí, dívky si obléknou lehké šaty... Těžko večer
vydržet doma, vzduch houstne na náměstích, v průjezdech, kolem
výkladů. Hvězdy jsou husté, vítr nezafouká, měsíc se nepohne.
Ono to nejde, nejde to ráno, nejde to v noci, nejde to
odpoledne...“ Anebo rovnou s Ivanem Mládkem v poloze
depresivně existencialistické: „Už je tu zase to pitomý jaro,
nechodím raději k oknu, zase ty pupence, květy a tráva, já
jednou na jaře zcvoknu...“
Někteří autoři ovšem přírodní síly oslovují a přímo vzývají –
jako Dáša Voňková-Andrtová v Jarním tání, když volá: „Jaro se
kotí a hrotí, vrbičko, z čerstvého proutí dej nám své síly
maličko!“ Anebo v nich vzbuzují pochybnosti o tom, co jaro
skutečně přinese, takže Oldřich Janota v Jarní zpívá:
„Ředkvičky na první jarní salát, lampa pověšená na kvetoucí
strom. Zůstane nám láska jako skála, anebo zasvítí tu opuštěný
lom? Co dál o tom víš? Co dál o tom můžeš říct?“
Co se mě týče, napsal jsem kdysi píseň Mravenci o jarním
běsnění těch tvorů, kteří se vždycky zničehonic přivalili k
nám do hradčanského bytu a nemělo smysl jim to nějak
rozmlouvat, nebo s nimi dokonce bojovat: „Jako loni přicházejí
mravenci, zvláštní komando jara. Protančí kuchyní, zdrží se ve
skříni, obsypou sladkou sklenici. Naoko zkoušejí nové cesty,
ale vždycky se nakonec dávají starými…“
Nechci opominout ani dvě zmínky o jaru v písních folkových
klasiků Jaroslava Hutky a Vladimíra Merty. První zpívával text
Zorky Růžové Tango o Praze, a možná ho zpívá dodnes, neboť
nezestárnul: „Na jaře pučí stromy, přestože je ještě chladno,
a tak se stane snadno, že zas omrznou. Sluníčko pěkně svítí,
lidé se procházejí, Hradní stráž stále hlídá u vchodu do
Hradu...“ A na jaro v Mertově Praze magické se nedá
zapomenout: „Šeříková vůně jara stoupá ze sadů, harmonikou
opojená měníš rychle náladu. Praho sídlišť, výkopů, věčných
objížděk a lešení, kolébko, můj světe, vesmíre i vězení.“
Jaro v dílech písničkářů tedy nabývalo různých podob, ale
rozhodně to neznamená, že kdybyste se pustili do psaní,
nemohli byste stvořit něco, co tu ještě nebylo. Mimochodem, na
téma jaro zpívám nejraději tyhle verše mého oblíbeného Dána
Bennyho Andersena: „Už to je hodně, že tak staré stromy si
nedají pokoj! Zabalit to nechci, vezmu si to, jak to je, má to
být překvapení. Má milovaná má za sebou zlou zimu, zlou zimu!
A majonézu nechci, děkuju.“
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
