|
|
Tragická velkolepá komedie
„Švejk nenapravuje svět. Tady se nedá už nic napravit. Má-li
se svět zachránit, nezbývá, než si už nic nepředstírat a začít
znova v troskách a z trosek. Švejk také není než troska
starého světa, ubožák, který se sám prohlašuje za blba. A
přece právě on a jenom on přináší naději. Je nutno zbavit se
všech iluzí, je nutno přijmout dokonalou prohru, aby se svět
mohl zachránit.“ Tento Chalupeckého trefný popis „situace“
Haškova antihrdiny Josefa Švejka a jeho rozlomeného evropského
světa by se dal s jistou nadsázkou vztáhnout také na naši
současnost.
I proto bude Jaroslav Hašek, tedy přesněji jeho dobrý voják
Josef Švejk, od středy 1. května hlavním aktérem rozhlasové
četby na pokračování (začátky v 18.30). Nesáhli jsme tentokrát
do archivu k osvědčeným Švejkovským interpretacím, ale
pokusili jsme se o zbrusu nové, současné uchopení. Současné
nikoli v nějakém experimentu, ale v „sestupu“ ke smyslu
autorova textu a jeho nejvlastnější poetice. Dvacet
„zastavení“ z prvního dílu Osudů dobrého vojáka Švejka za
světové války, které Český rozhlas Vltava uvádí v premiéře
k letošnímu sto třicátému výročí Haškova narození, nastudovala
režisérka Markéta Jahodová s Oldřichem Kaiserem a doprovodila
hudbou posledního pražského autentického hospodského
harmonikáře Pepíka Čečila.
Postava Švejka se v Haškovi zrodila v krátkém povídkovém cyklu
v květnu 1911. Tehdy si poznamenal: „pitomec u kumpanie“. Poté
existuje druhý švejkovský cyklus, válečný, který byl
Jaroslavem Haškem psán v Rusku v letech 1916 až 1917. To vše
bylo zábavné čtivo a Hašek pravděpodobně cítil, že se se svým
tématem plně nevyrovnal. Po návratu z Ruska se pustil do
nového psaní Švejka a jak prozrazují vzpomínky Haškových
přátel, nebylo kapitoly, kterou by předem někde v putyce
nevypravoval. Nebo jak dosvědčil jeho osobní písař Kliment
Štěpánek, kterému Hašek román diktoval v lipnické hospodě –
spisovatelova paměť a schopnost jiskřivé a básnické
improvizace byla geniální. Stála jej však mnoho sil a my víme,
jak se bál prázdnoty. Existuje svědectví lipnického
hostinského Invalda, který několikrát zahlédl Haška o samotě
zoufale plakat. A jak píše Emil Artur Longen: „Hašek trpěl.
Bylo mi jasno, že musí každou zdivočelou noc a pitku těžce
vykoupit a draze zaplatit utrpením.“ Román, jak jej známe
dnes, pochází z let 1921 až 1923 a zůstal nedokončený. A ve
své době mnohými českými autory tvrdě odmítaný.
Hašek (a jeho Švejk) je postava tragikomická, zoufale
osamocená uprostřed světa, vytvářejícího si nové modly. Je
všechno ostatní jen ne laskavý básník: ostrý ironik, kousavý
satirik, břitký pozorovatel „divadla světa“, nihilista, divoký
karikaturista. „Prokletý dada-plebejec“, jak o něm tvrdí
italský bohemista Sergio Corduas. Nebo jak říká Eduard Bass:
„V Haškovi byli dva lidé – jeden si dělal blázna a druhý se na
to díval. Ten druhý Hašek uzřel prchavost lidského života a
poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obelstít šprýmy. Jeho
velkolepá komedie byla tragická.“
Miloš Doležal, redaktor ČRo Vltava
Foto Roman Špála |
