|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Kronika Čtvrté republiky
V nejnešťastnější z našich dosavadních šesti republik, kterou
někteří také nazývají Druhý protektorát (1948–1989), jsem
prožil většinu svého života. Tu dobu jsem si nevybral a „umím
si představit“ poměry o poznání příznivější. Jedno ale popřít
nelze: nenudil jsem se! Každý, kdo byl jenom trochu vnímavý a
citlivý, musel s účastí sledovat všechny ty každodenní boje
sváděné prakticky o všechno a o duchovní hodnoty především. A
bylo na každém, do jaké míry se jich chce aktivně účastnit
nebo je alespoň reflektovat a kdo chce pouze nezaujatě „bránit
špajz“. Dnes je k tomu již dostupná řada skvělých
reflexí, především deníky Janů Zábrany a Vladislava.
Prvních dvacet let byl rozhlas (československý i zahraniční)
nesporně společenským médiem číslo jedna a pro mnohé jím
zůstal i pak. Proto nemohu cyklus Rozhlasový rok – každodenní
polední desetiminutovky na Vltavě se dvěma reprízami – značit
jinak než jako velikou radost.
Kdo někdy nezalitoval, že si nepsal deník? Rozhlas jakoby
tímto pořadem navlékal na nit času korálky konkrétních
událostí a jevů, vážných i veselých, šťastných i
zarmucujících: něco jen připomenou, něčím překvapí, vždy je to
ale pravdivý kamínek z mozaiky, nad kterou se klene zobecnění
historie.
V pondělí 1. dubna v 5.35 mohli si nespavci poslechnout druhou
reprízu o Josefu Skupovi, který skryt za loutkami Spejbla a
Hurvínka provozoval počátkem krvavých padesátých let
s neskutečnou troufalostí odvážnou společenskou satiru,
jakkoli byl stále víc zatlačován k ostatním tehdejším
loutkářům a tedy k divadlu výhradně pro děti. Vtipný
„pedagogický“ dialog na téma „řečnický projev“ má ovšem
obecnou a trvalou platnost, jinak by jeho humor už dávno
vyčpěl. Věčně zelená satira se směle řadí k těm, které s týmž
tématem přišly později, ať už od Jana Vodňanského, Václava
Havla či dvojice Smoljak a Svěrák. Vždy je to parodie
pseudovzdělaneckého řečnického blábolu, formalistického žvástu
plného frází. Za sebejistotou se skrývá myšlenková
vyprázdněnost, komunikační samoúčelnost. Reakce Hurvínka
mnohým jistě připomněly dialogy Homera a Barta ze seriálu
Simpsonovi. Jde zřejmě o týž archetyp: otec, nedovzdělaný
příslušník střední třídy (viz Havlova Zahradní slavnost) a
vzpouzející se syn – normální, ještě nezkažený mladý člověk.
Ve čtvrtek 4. dubna ve 12.50 a ve 22.45 se vysílal jiný pořad
(z roku 1991) s divadelní tematikou – o takzvaném bytovém
divadle. To pojmenování je trochu zavádějící i pro člověka s
moderními českými dějinami dobře obeznámeného. Divadlo
v soukromých bytech se totiž v Evropě hrálo už koncem 18.
století od Francie po Rusko. Mezi důvody býval i záměr
nepodrobit se standardní cenzuře – provozovat jakýsi
„divadelní samizdat“. České bytové divadlo doby „normalizace“
mělo ale ještě další odlišení, jak ukázal divadelní historik
(a první polistopadový ředitel Národního divadla) Jindřich
Černý: bylo to divadlo špičkových profesionálů, kterým bylo
režimem znemožněno normálně hrát jakékoli divadlo. A já
dodávám: bylo to divadlo nelegální, za které hrozily sankce
jak účinkujícím, tak, a to především, divákům. Účinkující
(nejznámější Vlasta Chramostová) byli totiž už v „maléru“ tak
jako tak, kromě uvěznění se jim už nic horšího nemohlo stát.
Ovšem zjištění diváci – a k perlustracím docházelo velice
často – se mohli nadít široké škály nejrůznějších mimosoudních
postihů nejenom na sobě, ale dokonce i na svých dětech.
Nepustit je na střední či vysokou školu, na zahraniční
brigádu, to vše bylo přece tak snadné! |
