|
|
 Andrzej Wajda a smysl lidské existence
S filmy žijícího klasika Andrzeje Wajdy (1926) se setkáváme
bezmála šest desetiletí. Rozšiřovaly dobový názorový obzor,
vyvolávaly polemiky, zkoumaly mýty o trpitelském údělu
polského národa i zpolitizované smyšlenky o bezproblémovém
budování poválečné společnosti. Připomínaly osudy lidí, kteří
žili sevřeni lámajícími se epochami.
Wajdovy nejlepší filmy, v nichž strhával bohorovné masky
věčných pravd, narážely na nepřízeň mocných už v Polsku, ale k
našim divákům měly cestu ještě více zatarasenou. Byly uváděny
s dlouholetým zpožděním, kdy jejich prvotní explozivnost již
přece jen vyprchala (Popel a démant, Člověk z mramoru,
Danton), některé jsme nespatřili nikdy.
Jedním z jeho posledních projektů byla dlouho chystaná Katyň,
působivý vhled do zákulisí masakru, který spáchal
stalinistický režim na zajatých polských vojácích počátkem
druhé světové války. Katyň jsme mohli vidět jak v kinech, tak
v televizi, zajisté tedy ve středu 8. května v 16 hodin na ČT2
přivítáme i dokument Andrzej Wajda natáčí Katyň.
 Spatříme
zde stařičkého tvůrce ještě plného sil i odhodlání, jak
ohleduplně zachází s herci, jak trpělivě objasňuje své záměry
a požadavky. Uvidíme, jak vysvětluje hercům své představy a
vede je k žádoucí výrazové poloze, jak inscenuje davové
výjevy, jak se domlouvá s kameramanem. Odevšad čiší zaujetí
všech, kteří se na připravovaném filmu podíleli, všichni
cítili, že vzniká mimořádné dílo.
Wajda především odolal pokušení natočit zaujatý pamflet,
vyhýbá se démonizaci a tragickou událost samu i následné
(dez)interpretace s ní spojené pojednává s nebývalou pokorou.
Všimneme si, že odmítá spojovat národnost či politickou
orientaci s předem daným hodnotícím znaménkem – také mezi Rusy
se vyskytnou lidé, ochotní podat pomocnou ruku. Režisér chtěl
především postihnout mechanismus teroru páchaného ve jménu
ideologie, ať již bolševické nebo nacistické, nahlíží rovněž
do poválečné doby, kdy z masakru byli viněni Němci.
Ostatně nebývalou tragiku, která dopadla na celou zemi,
postihl hned v jedné z prvních sekvencí: lidé prchající před
německými vojsky se srážejí s těmi, kteří z opačného směru
utíkají před Rusy. A snad by bylo záhodné připomenout, že
původně polská území obsazená v roce 1939 ruskými vojsky (dnes
patřící Ukrajině, Bělorusku či Litvě) nebyla nikdy vrácena, po
válce byly hranice Polska naopak posunuty dál na západ...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
