Jana Klusáková, novinářka
Dominantu vaší publicistické práce bych nazvala setkáváním.
Přes dvacet let děláte rozhovory s osobnostmi různých povolání
a zaměření. Které profese – a lidé, kteří je vykonávají – vás
zvláště zajímají?
Na povolání nezáleží, důležitý je nositel povolání. Ale přece
jen musím přiznat, že mám ráda před mikrofonem lékaře; machry,
kteří se celoživotně vzdělávají, aniž by o tom mluvili – mluví
za ně jejich práce. Z jisté profesní pohodlnosti mě těší
zpovídat vysokoškolské učitele; jsou zvyklí mluvit a nenásilně
vysvětlovat. Ale znám i výjimky potvrzující pravidlo – v praxi
mistři nad mistry, ale před mikrofonem blekoti a mumlové.
Po roce 1989 jste často vedla rozhovory s politiky...
Ano, zkraje devadesátých let jsem je ráda zpovídala, tehdy
ještě byli ochotni leccos sdělit – a nemyslím, že jsem byla
příliš tvrdá. Prostě jsem jen trvala na odpovědi na položenou
otázku. Později, když se v politice zabydleli, začali si na
mne stěžovat a byla jsem od nich odstavena.
Kteří z partnerů ve vašich rozhovorech vám nejvíc zůstali v
paměti?
Bylo jich hodně; pro některé to byla dokonce mediální
premiéra. Před lety například pro herce Jaromíra Hanzlíka –
rozhovor v časopisu Student se jmenoval Hvězda před maturitou.
O trochu později jsem zpovídala mladičkou Libušku Šafránkovou,
byla krásná, až srdce usedalo, vezla jsem ji v Praze autem na
Hlavní nádraží, odjížděla domů do Brna. Taky režisér Jan
Hřebejk prošel křestem před mým mikrofonem, i Vladimír Špidla,
tehdy čerstvý poslanec. Na počátku devadesátých let to byla
řada emigrantů, kteří kdysi utíkali z Československa s deseti
dolary v kapse, dokázali se v cizině prosadit a teď se vraceli
se srdcem i finanční pomocí na dlani. Ale tady o jejich
zkušenosti často nikdo nestál, leda tak o ty dolary. A přece
nezahořkli, snažili se tu rozbujelou, lhostejnou a povznesenou
byrokracii obhajovat těžkým životem za bolševika. Bolševik je
už přes dvacet let od válu, a byrokracie bují dál.
Trochu jsem vám záviděla, že jste se mohla setkat s
Gorbačovem, kterému jste tlumočila, když se setkal s Václavem
Havlem. Jak na něj vzpomínáte?
Setkání s Michailem Gorbačovem, ke kterému mě vzal prezident
Václav Havel začátkem roku 1990 za to, že jsem přeložila do
ruštiny jeho hru Asanace, bylo krátké, ale nezapomenutelné.
Byla jsem „při tom“ – namouduši mě to vzalo tak, že jsem pak
celou noc neusnula.
Když jsme u politiků: chybí vám – a české politické scéně
vůbec – někdo z těch, kdo byl v disentu či byl aktivní kolem
roku 1989, nějakou dobu se zkrátka pohyboval v politice, a už
v ní není?
Nejsem analytik, a na druhou stranu si ale dobře uvědomuju, že
léta běží. Komu bylo v době převratu pětapadesát, tomu se
blíží osmdesátka...
Byli a jsou jistě i takoví – a teď nemyslím jen politiky, ale
různé osobnosti, s nimiž jste hodlala mluvit –, kteří novináře
zrovna „nemusí“. Jak jste je nakonec zlomila?
Spíš lámali oni mě. Jednu dobu jsem byla kvůli jejich žalování
u rozhlasového ředitele Kasíka trestaná pěkně mastnými
pokutami. Postupně jsem byla odsunuta ke kultuře – tehdy jsem
ovšem netušila, že nadejde čas a z Radiožurnálu bude odsunuta
i ta kultura.
Stalo se někdy, že to nedopadlo, ať proto, že ti lidé
definitivně odmítli poskytnout rozhovor, nebo ho nakonec
neautorizovali?
Jednou, mohlo to být někdy v roce 1997, jsem do pořadu Host
Jany Klusákové zvala telefonicky Milana Knížáka. Znali jsme se
z konce šedesátých let, kdy jsem mu na přímluvu Jindřicha
Chalupeckého v propagaci Ústřední půjčovny filmů zadala návrhy
plakátů ke dvěma filmům; pokud vím, po emigraci do Německa se
tam jimi mimo jiné prezentoval. Milan Knížák, v té době rektor
Akademie výtvarných umění, se zeptal krátce: O čem to bude? O
vás, odpověděla jsem, načež řekl: Ano, přijdu. Jenže nepřišel.
Před živým vysíláním jsem stepovala před vchodem do rozhlasu a
rozhlížela se nahoru i dolů, leč marně. Telefon pan Knížák
nebral. Paní sekretářka se druhý den omlouvala, že to
zapomněla panu rektorovi připomenout.
A co knížky, v nichž jste vedla takzvané maxirozhovory
především s politiky?
Knižní rozhovory autorizovali všichni bez větších připomínek,
koncem roku 1997 i Václav Klaus. Jen v místě, kde se ptám,
jaký rozdíl je mezi úplatkem a provizí, udělal vlnovku a
připsal: Musí být? A když jsem četla text rozhovoru Nadoraz u
nás doma v Písku Karlu Schwarzenbergovi, naslouchal mi se
zavřenýma očima. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla přeskočit pár
stránek, protože jsem si myslela, že spí, neomylně mě
upozornil na jakousi stylistickou neobratnost. Četla jsem
tudíž poctivě dál.
Něco o „technologii“ dialogů: Jak získáváte důvěru, když jste
třeba zpovídanou osobnost předtím neznala?
Nejlepší technologií je pečlivá příprava a svižná práce. A
předem vytyčené podmínky, na kterých se shodnou obě strany.
Taky trpělivost. Ale například také to, že dotyčného – jde-li
třeba o čerstvě odstraněného politika – nesmím začít litovat.
Co je pro vás náročnější – psaný rozhovor, nebo rozhlasové či
televizní interview?
Nejdříve jsem rozhovory psala a bála se mikrofonu. Tréma
začátečníkovi svazuje hlas i myšlenky; nikdy nepřestanu být
dost vděčná Evě Kopecké, hvězdě rozhlasového Mikrofóra z druhé
poloviny šedesátých let, která mě trpělivě zaučovala.
Televizní kamera a odcizené prostředí ve studiu, kde vám nikdo
nesdělí, jak se tvářit, kam se dívat, jestli takhle ano, nebo
příště raději docela jinak – to je hodně náročné. Po živém
vysílání pořadu Přesčas jsem prostě vždycky na Kavčích horách
vrávovala k autu a drtila mezi zuby: Mám já tohle na starý
kolena zapotřebí?! A když jsem se po několika měsících konečně
té svazující trémy zbavila a televize mi dala v Prostějově
ušít dva parádní kostýmky, byla jsem z Přesčasu odejita.
Vaše pracovní „domovská adresa“ je pořád Český rozhlas,
především Radiožurnál. Které vaše pořady mají největší ohlas?
Mně se vždycky nejvíc líbily noční rozhovory Nad věcí.
Nejraději jsem připravovala Knihovničku; vysílala se v neděli
před polednem a vedení stanice ji postupně zkracovalo ve snaze
neunavit posluchače příliš dlouhým mluveným slovem. Z
původních dvaceti minut až na tři a půl minuty. Paní Tachecí
nedělní Knihovničku zrušila – jak to vypadá, na věčné časy.
Noční rozhovor Nad věcí byl také zrušen a já s ním.
Jenže pořád vysíláte...
...a ráda bych řekla, že v mé rozhlasové práci převažují klady
a jsem rozhlasu za těch dosavadních třiadvacet let práce
vděčná za spoustu věcí. Získala jsem tady mnoho dobrých
známých a několik přátel, spoustu jsem se toho dozvěděla, díky
rozhlasu a Gitě Fuksové jsem se v jihoafrickém Kapském Městě
sešla s prezidentem Mandelou... Ten seznam by byl hodně
dlouhý. Těch dobrých knih, co mi za ta léta prošly rukama! A
hlavně: rozhlasová práce mi ani v mém pokročilém věku
nedovoluje ztupnout a bystří moje smysly.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto archiv
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 30. 4. |
