Číslo 19 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s novinářkou.
Janou Klusákovou.


 

 

 

 

 

 

 

 

Ivan Němec, publicista

O mužích s kolty proklatě nízko

Málokdo z dnešních mladých posluchačů a čtenářů ví, co bývaly rodokapsy. Ediční řada Románů do kapsy, zrozena v období první republiky, dožívala v padesátých letech pod školními lavicemi, kde notně opotřebované časopisy šly z jedné klukovské ruky do druhé. Navzdory tomu, že „svět rodokapsů“ byl často vysmívaný a parodovaný, neztratil western dodnes svou přitažlivost, byť bývá (někdy neprávem) ocejchovaný jako literární brak. Stále láká tím, že otevírá pohledy do krajů plných exotiky, v níž se pohybují drsní chlapíci, s nimiž je možno prožít uvěřitelná i neuvěřitelná dobrodružství.
Nelze se proto divit, že tento žánr vyzkoušel i Vladimír Zajíc, autor, který má za sebou již pěknou řádku rozhlasových her, dramatizací a několik knižních publikací. Jeho původní rozhlasovou hru Darebáci, která měla 13. dubna premiéru na Dvojce ČRo, doprovázela anotace dramaturgyně Václavy Ledvinkové, probouzející klukovskou zvědavost: „Poprvé po dlouhých letech zazní v rozhlasovém vysílání western, v němž nechybí dunění koňských kopyt ani svištění střel.“
Obojího jsme se skutečně dočkali, i když k závěrečným výstřelům jsme se museli nejprve proplést příběhem, jehož dějové zákruty zůstaly leckdy dosti nepřehledné. Fabule začíná vlakovou loupeží, při níž se tři lupiči zmocní obsahu trezoru. Během jejich úspěšného útěku před pronásledovateli, kdy se trojice zmenší na dvojici, se dozvíme, že děj probíhá nedlouho po válce Severu proti Jihu. Tento časový údaj hraje svou roli v rozvíjejícím se dalším konfliktu, který vyplývá z nesmiřitelnosti válečníků jedné strany s bývalými protivníky. Dvojice dorazí na farmu, kde jeden z lupičů před válkou hospodařil spolu s rodiči a se sestrou; od ní se nyní dozvídá, že vztah k nepřátelům, proti nimž ve válce bojovali, se změnil natolik, že došlo dokonce k určitým citovým i hospodářským vazbám. Po dalších peripetiích, kdy se děj hry zaplétá a komplikuje dílčími informacemi, které by měly jasněji osvětlit postoje a minulost postav, dojde k tomu, že dvojice kamarádů-lupičů vezme spravedlnost do svých rukou. Když se jeden z nich vrací na farmu, neboť „musí smýt hanbu ze své rodiny“, druhý ho výstřelem zastaví, aby tak ochránil nevinné. Sám je pak zasažen střelou, kterou po něm vypálí kamarádova sestra.
Vladimír Zajíc sice ve své hře vyšel z typického westernového námětu, ale pravděpodobně chtěl tradičně jednoduché a předvídatelné dějové schéma tohoto žánru obohatit o pohled do nitra postav a jejich vzájemných vztahů, zasažených občanskou válkou. Zvolená kompoziční struktura dramatu, v níž převažují kratší a rychle se střídající obrazy, však tomu příliš nepomohla. Prospěje sice dynamickému spádu hry, ale na straně druhé lze jen těžko na těchto malých plochách vytvořit obraz minulosti, z něhož by měly vycházet kořeny motivů pro současné jednání postav.
Navzdory zatěžkanému ději probíhala rozhlasová inscenace v režii Jaroslava Kodeše ve svižném tempu a její živou westernovou atmosféru umocňovala hudba Zdeňka Zdeňka, kde zaznívající tóny foukací harmoniky vyvolávaly příjemné asociace na filmovou klasiku tohoto žánru Tenkrát na Západě.
Po doznění Zajícových Darebáků se mně vynořila známá prastará úsloví, která říkají, že méně bývá mnohdy více a že i v jednoduchosti může být krása.



  Patnáct cell pro Magora
 
  
Smrt, zásvětí a smích
 
  Sto let Jiřího Krupičky