|
|
 Ivan
Němec, publicista
O mužích s kolty proklatě nízko
Málokdo z dnešních mladých posluchačů a čtenářů ví, co bývaly
rodokapsy. Ediční řada Románů do kapsy, zrozena v období první
republiky, dožívala v padesátých letech pod školními lavicemi,
kde notně opotřebované časopisy šly z jedné klukovské ruky do
druhé. Navzdory tomu, že „svět rodokapsů“ byl často vysmívaný
a parodovaný, neztratil western dodnes svou přitažlivost, byť
bývá (někdy neprávem) ocejchovaný jako literární brak. Stále
láká tím, že otevírá pohledy do krajů plných exotiky, v níž se
pohybují drsní chlapíci, s nimiž je možno prožít uvěřitelná i
neuvěřitelná dobrodružství.
Nelze se proto divit, že tento žánr vyzkoušel i Vladimír
Zajíc, autor, který má za sebou již pěknou řádku rozhlasových
her, dramatizací a několik knižních publikací. Jeho původní
rozhlasovou hru Darebáci, která měla 13. dubna premiéru na
Dvojce ČRo, doprovázela anotace dramaturgyně Václavy
Ledvinkové, probouzející klukovskou zvědavost: „Poprvé po
dlouhých letech zazní v rozhlasovém vysílání western, v němž
nechybí dunění koňských kopyt ani svištění střel.“
Obojího jsme se skutečně dočkali, i když k závěrečným
výstřelům jsme se museli nejprve proplést příběhem, jehož
dějové zákruty zůstaly leckdy dosti nepřehledné. Fabule začíná
vlakovou loupeží, při níž se tři lupiči zmocní obsahu trezoru.
Během jejich úspěšného útěku před pronásledovateli, kdy se
trojice zmenší na dvojici, se dozvíme, že děj probíhá nedlouho
po válce Severu proti Jihu. Tento časový údaj hraje svou roli
v rozvíjejícím se dalším konfliktu, který vyplývá
z nesmiřitelnosti válečníků jedné strany s bývalými
protivníky. Dvojice dorazí na farmu, kde jeden z lupičů před
válkou hospodařil spolu s rodiči a se sestrou; od ní se nyní
dozvídá, že vztah k nepřátelům, proti nimž ve válce bojovali,
se změnil natolik, že došlo dokonce k určitým citovým i
hospodářským vazbám. Po dalších peripetiích, kdy se děj hry
zaplétá a komplikuje dílčími informacemi, které by měly
jasněji osvětlit postoje a minulost postav, dojde k tomu, že
dvojice kamarádů-lupičů vezme spravedlnost do svých rukou.
Když se jeden z nich vrací na farmu, neboť „musí smýt hanbu ze
své rodiny“, druhý ho výstřelem zastaví, aby tak ochránil
nevinné. Sám je pak zasažen střelou, kterou po něm vypálí
kamarádova sestra.
Vladimír Zajíc sice ve své hře vyšel z typického westernového
námětu, ale pravděpodobně chtěl tradičně jednoduché a
předvídatelné dějové schéma tohoto žánru obohatit o pohled do
nitra postav a jejich vzájemných vztahů, zasažených občanskou
válkou. Zvolená kompoziční struktura dramatu, v níž převažují
kratší a rychle se střídající obrazy, však tomu příliš
nepomohla. Prospěje sice dynamickému spádu hry, ale na straně
druhé lze jen těžko na těchto malých plochách vytvořit obraz
minulosti, z něhož by měly vycházet kořeny motivů pro současné
jednání postav.
Navzdory zatěžkanému ději probíhala rozhlasová inscenace
v režii Jaroslava Kodeše ve svižném tempu a její živou
westernovou atmosféru umocňovala hudba Zdeňka Zdeňka, kde
zaznívající tóny foukací harmoniky vyvolávaly příjemné
asociace na filmovou klasiku tohoto žánru Tenkrát na Západě.
Po doznění Zajícových Darebáků se mně vynořila známá prastará
úsloví, která říkají, že méně bývá mnohdy více a že i
v jednoduchosti může být krása. |
