|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Člověk a pes
Bylo nebylo. Před mnoha lety na mě hluboce zapůsobila kniha z
oblasti science-fiction, jmenovala se Když ještě žili lidé.
Její autor Clifford Simak v ní popisoval, jak se po zániku
lidstva rozvinul jiný živočišný druh, který ovládl planetu.
Byli to psi. Jejich stařešinové seděli kolem ohně a vyprávěli
si staré legendy, v nichž vystupovali lidé. Někteří psi už ani
nevěřili, že někdy nějací lidé vůbec existovali. Dnes jsem se
rozhlédl kolem sebe a podivil jsem se: Žijí ještě lidé? Jak se
proměnil člověk, vládce tvorstva! Psi docela zdatně kandidují
na to, aby zaujali jeho místo.
V televizi běžela reportáž. Člověk, ubožák, bezdomovec, měl
denně po boku blízkou bytost, psa. Ten se ale nešťastně zranil
a člověk neměl na to, aby mu zařídil u veterinářů ošetření a
drahou operaci. Našlo se ale dost ochotných a movitých občanů,
kteří poslali peníze, a televize zařídila, že pes byl
zachráněn. Všichni jsme měli slzy v očích, tak dojemný to byl
příběh. Zachráněný pes. Šikovní reportéři. Teprve později mi
došlo, že tam cosi chybí. Jak se dostal bezdomovec na dno, co
dělá, co jí, kde spí, co s ním bude dál? Nikdo se nezajímal o
člověka. Stačilo, že nás diváky zaujal a rozlítostnil pes. Už
je to tak. Lidé (někteří) jsou na tom hůř než psi. „Někteří“
dávám do závorky a do uvozovek, aby si snad někdo nemyslel, že
odsuzuji společnost. Že považuji politiky, bankéře a mafiány,
kteří řídí náš stát, za docela ztracené, nemorální a asociální
bytosti. A že se dovolávám starého pravidla: společnost je
posuzována podle toho, jak se chová ke svým nejslabším a
nejchudším. Ano, dovolávám. A ty, kteří se podílejí na správě
veřejných věcí, včetně jejich kompliců v bankách, v obchodních
a jiných společnostech a v celé gangsterské síti, která je
financuje a diriguje, považuji za ztracené, nemorální a
asociální bytosti.
Že námi média manipulují, abychom se dojímali nad osudem psa,
a hodnota a osud člověka je jim lhostejný, to není nic nového.
Potřebujeme se dojímat a bavit. Sami jsme si takový program
objednali. Kam jsme se to až dostali?
Naši bohatí spoluobčané jsou čas od času tak hodní a obětaví,
že přispívají na chudé. Osobně bych charitativní činnost
zakázal. Společnost má být nastavena tak, aby i ti nejchudší
měli šanci vydělat si peníze, najít práci, najíst se, mít
možnost sehnat střechu nad hlavou, získat základní ošetření a
v krajní nouzi se obrátit na pomocné oficiální instituce.
Charitou si zloději peněz a majetků opatřují alibi, očišťují
své svědomí. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Trend, který se
ujal a v posledních desetiletích se stal uznávanou doktrínou.
A se kterým „se nedá nic dělat“. Pokud nedosáhne propastná
nerovnost určité hranice. Kde je však ta hranice? Ještě mnoho
lidí se vejde pod mosty.
Vybojovali jsme si svobodu. Kdysi se ujalo pravidlo, že
svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda toho
druhého. To je zastaralé pojetí pro zhýčkané lidské
reprezentanty planety Země. Myslím, že psi mají v tomto ohledu
lepší zkušenosti. V boji o kost je nic nezastaví. Proto jim
patří budoucnost. |
