|
|
 Neblahé
dědictví
Držím redukční dietu. Rozhlížím se v samoobsluhách po koutcích
zdravé výživy, mají-li tam „štíhlé nudle“ typu Šmakoun,
počítám kalorie a bílkoviny, chodím se pravidelně vážit k paní
doktorce. Prý mi dokonce měří můj vnitřní tuk, což mě tak
trochu deprimuje a ani si raději nechci představovat, jak moje
nitro vypadá. Snažím se to brát z pozitivní stránky – naučil
jsem se vařit několik skvělých jídel, jejichž základem je
mrkev, cuketa nebo cizrna, a vlastně tomu přestávám říkat
„dieta“, spíš hovořím o změně životního stylu. Z toho jistě
poznáte, že na sobě pracuji hlavně psychicky, protože, jak mi
všichni neustále říkají, „všechno to máte v hlavě“. Učím se
vychutnávat si knäckebrot s tvarohem, místo čokolády chroustám
jablka, mlsně rozeznávám rozdíly mezi jednotlivými tvary
rajčátek... V tomto stavu se udržuji už několik měsíců a mám
jisté výsledky.
A pak na mě zničehonic ze šuplíku vypadne výstřižek z jakýchsi
sto let starých novin, který mi před časem poslal pan Hartl z
rakovnického muzea, s příhodou o mém prastrýci, slovutném
operním pěvci Karlu Burianovi. Jeho přítel, virtuos na harfu a
profesor pražské konzervatoře Václav Klička, o mém předkovi
vypráví:
„Prázdniny trávím v Plzni a tam jednou přijel Karel Burian a
poslal ke mně do bytu šoféra s žádostí, abych s ním vypil
několik sklenic piva. Vzal jsem si slaměný klobouček a hůlku a
juchal za Karlíčkem. Z několika piv se pak vynořil nápad:
„Pojedeš se mnou do Rokycan, tam mají výbornou bílou kávu – a
večer budeš vlakem doma.“ I sedl jsem do vozu a v Rokycanech
Burian povídá: „Ale člověče, takovou dršťkovou polévku, jakou
mají v Příbrami, tos ještě jistě nejedl.“ Musil jsem domů
telegrafovat, aby neměli strach, a tak jak jsem byl, v
moheráčku a v slaměném kloboučku s hůlkou, jsem jel na
dršťkovou do Příbrami. Burian byl totiž paškrtník a český
místopis znal jen z tohoto stanoviska. V Příbrami si vzpomněl
na račí ragout u Puppa v Karlových Varech – i musel jsem do
Karlových Varů. Cestou mi ulítl kus mé výbavy – slaměný
klobouk –, ale Burian nezastavil a měl ohromnou radost, jak mi
klobouček tancuje v polích. Kdybych vám měl povídat, co se
dělo dále, musel byste napsat román a ne stručnou veselou
příhodu. Koupil jsem si cestou kartáček na zuby a prádlo a jel
jsem do Rožmitálu, z Rožmitálu do Sušice, do Stříbra – tam
dělali dobrou telecí ledvinu – a pak jsme jezdili a jezdili od
města k městu po čtrnáct dní a já jen domů posílal telegramy:
„Dnes budu určitě doma.“ Ale nebyl jsem. Přijechal jsem až za
čtrnáct dní vlakem, a to jsem musel Burianovi tajně utéci. Ale
přivezl jsem si nádherný klobouk panama, dar Burianův, za můj
ztracený slamáček.“
Ukázněně krájím cibuli na nízkokalorickou pomazánku, místo
majonézy přidávám bílý jogurt a myslím na strýce. Byl to
skvělý zpěvák, odzpíval prý mimo jiné asi sto padesát hlavních
rolí v Metropolitní opeře v New Yorku, jenomže hlas jsem po
něm určitě nezdědil. Zdědil jsem jen tu jeho žravost...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
