|
|
 Starý pán na útěku před realitou
Hudebního skladatele Petra Skoumala měli posluchači dlouho
zaškatulkovaného jako tvůrce filmové muziky, večerníčkovských
melodií a polovinu legendární písničkářské dvojice Vodňanský &
Skoumal. Když se koncem osmdesátých let objevilo jeho debutové
sólové album …se nezblázni, šlo jednoznačně o událost. V malém
studiu na Břevnově, kam se tehdejší klávesista ETC… Vladimíra
Mišíka uzavíral se svými syntezátory, vznikaly v pauzách mezi
filmovými zakázkami písně, jež byly osobní zpovědí utajeného
hitmakera i výstižnou reflexí normalizačních let. Těsně po
revoluci vyšla další deska Poločas rozpadu s nejznámější
Skoumalovou písní pro dospělé Starej pán („sedí a poslouchá
jazz“) i s hymnickým odrazem nepokojů na Václavském náměstí
Neopouštěj nás (Svatý Václave), jenž byl všeobecně známý už
v dramatických dnech roku 1989, aniž byl samozřejmě oficiálně
publikován.
Ve svobodných časech Skoumal potvrdil svou pozici
kultivovaného, avšak přitažlivého tvůrce písní pro děti, po
jistém váhání se vrátil ke spolupráci s Janem Vodňanským, psal
i pro své rockové souputníky Prokopa či Mišíka. Čas a čas od
času vydával rovněž další samostatné nahrávky, ale alba jako
Hotelový pokoje, Březen a Nebo cibule se již kultovním titulům
z období pádu komunismu nevyrovnala. Nyní to můžeme znovu
posoudit, neboť Skoumalovy čtvrtstoletí staré skladby
Supraphon u příležitosti autorových březnových pětasedmdesátin
vydal v reedici. K albu …se nezblázni je navíc na prvním disku
přiřazeno všech sedm skladeb z vůbec nejstarší Skoumalovy
sólové nahrávky Co pořád dělám, jež vyšla už v roce 1987 na EP
Pantonu. Disk s Poločasem rozpadu má také zajímavý bonus – je
jím dvojice dosud neslyšených zhudebněných básní Ivana
Wernische, mimochodem, ve zvukové úpravě „sběratele“ letošních
hudebních cen Borise Carloffa.
Klíčové desky Petra Skoumala s léty jistěže zestárly, témbr
syntezátorů nebo bicí automat dnes bezbolestně stráví jen
nostalgici. Co z alb nevyvanulo, je skryto v jejich obsahu,
v textech, jež dokonale vystihují dobu, ve které písně
vznikaly. „Do značné míry to byl únik před realitou,“
vystihuje v bukletu 2CD Skoumal své tehdejší tvůrčí motivace.
„Líbilo se mi být trochu mimo reálný svět, který tehdy nebyl
zrovna vábný.“ Ta atmosféra rezignovaného bezčasí, posmutnělé
melancholie i náznaků vzdoru vás na albech …se nezblázni a
Poločas rozpadu bezpečně uhrane.
Milan Šefl
Foto Jarka Šnajberková
|
