|
|
Miroslav Táborský, herec
Sehrát dvě divadelní představení po sobě musí být psychicky a
fyzicky velmi náročné. Jak se v tomhle poločase cítíte?
Docela dobře. Většina inscenací našeho divadla je pro herce
hodně náročná fyzicky a hrát je dvakrát za sebou by bylo pro
naše zdraví trošku riskantní. Gogolovi Hráči však vyžadují
především soustředění a jako dvoják je hrát můžeme, a také
jsme je tak už několikrát hráli. Na jevišti jsou pořád čtyři
chlapi a k tomu za nimi přicházejí a odcházejí další postavy.
Jde tedy hlavně o duševní koncentraci a souhru. A s ní v našem
souboru problémy nemáme.
 Jestli
právě souhra není pro Divadlo v Dlouhé příznačná… Je dost
vzácné, aby se divadelní kolektiv držel tak dlouho pohromadě
jako ten váš. Čím to, že se z něho hercům nechce přecházet do
jiných angažmá?
Nerad bych mluvil za ostatní, ale pravda je, že já už jsem pár
nabídek odmítl. Divadlo dělají lidé. A náš soubor tvoří taková
zvláštní, vlastně ani ne moc sourodá skupina, která ovšem při
představení působí neobyčejně kompaktně. Diváci mi potvrzují,
že na ně z našeho jeviště jde jakási společná energie. A
protože divadlo je zjednodušeně řečeno výměnou energie mezi
jevištěm a hledištěm, je tohle důležité – jak pro mě osobně,
tak nejspíš i pro mé kolegy. Není to běžné. Když jdu na
představení do jiného divadla, často se mi stává, že vidím
inscenaci s dobrými herci, kteří dobře hrají, a přesto tu
společnou energii nevnímám. Kdežto u nás mám pocit hraní
opravdu společného. Užíváme si je my i diváci. A to náš soubor
asi drží pohromadě.
Co považujete za nezbytný základ herecké profese?
Chtít tuto profesi dělat naplno. Každý, kdo si ji vybere,
touží být „Hamletem“, jenže to se podaří jen málokomu. Většina
z nás prožívá celou řadu větších či menších zklamání. A
protože herectví si žádá, abychom do něj investovali hodně
vlastních citů, stáváme se na něm emocionálně závislí a každý
neúspěch o to víc bolí. Takže pokud nejste rozhodnut dávat
této profesi všechno, i když třeba nejste tak úspěšný, jak
jste předpokládal, tak ji dělat nemůžete – jen byste se
trápil. Dalším takovým základem je zvládnutí technických
prostředků herectví. Nestačí jen chtít něco sdělit. Důležité
je umět to sdělit. A k tomu je třeba právě herecká technika.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že umíte „něco sdělit“ a že
chcete být hercem?
Poprvé jsem si to uvědomil – ale spíš jako jisté pokušení –
okolo svých patnácti let, když jsem začal hrát amatérské
divadlo. V tom se mi docela dařilo, všichni mi poklepávali na
rameno a říkali, jak mi to jde. A tak jsem se v osmnácti
přihlásil na DAMU. Jenže mě nevzali. A nevzali mě ani
napodruhé, ani napotřetí. Ale to už jsem jako amatérský herec
zažil na jevišti ve vztahu k publiku tolik hezkých chvil i
úspěchů, že jsem byl odhodlán jít k divadlu jako elév – i bez
DAMU či JAMU. Napočtvrté mě nicméně vzali.
 Jak
to, že jste neztrácel sebevědomí? Kde jste v sobě bral tu
vytrvalost?
Když jsem se na DAMU hlásil poprvé, tak mě češtinářka na
gymnáziu požádala, abych se přihlásil do soutěže uměleckého
přednesu, že jsem si jistě na přijímačky nachystal nějaké
básničky. Vyhověl jsem ji, vyhrál okresní i krajské kolo a
postoupil až na Wolkrův Prostějov. Tam jsem se sice neumístil,
ale když jsem poslouchal ty, kteří v národním kole zvítězili,
tak jsem si pomyslel, že bych to zvládl přinejmenším stejně
dobře jako oni. Jen bych si musel lépe vybrat texty. Takové,
které dávají prostor interpretovi k výraznému sdělení.
Následující rok už jsem Wolkrův Prostějov vyhrál a setkal se
tam s paní profesorkou Danou Musilovou, která na DAMU učila
umělecký přednes a hodně se věnovala i jeho amatérské odnoži.
Paní profesorka mi fandila, setkávali jsme se i při různých
dalších amatérských soutěžích, zjistila, proč jsem při
přijímačkách nebyl úspěšný – částečně v tom hrály roli i
kádrové problémy v rodině –, pomohla mi odstranit některé
handicapy a radila, co dělat. Byla přesvědčena, že na DAMU
patřím a později se k ní přidal i profesor Spáčil. Oba mi tím
velmi pomohli i psychicky a na škole pak vlastně byli jakýmisi
mými adoptivními rodiči.
Nesouvisí s uměleckým přednesem i to, že si dobře rozumíte
s mikrofonem, a že vás proto posluchači mohou často slyšet
v rozhlase?
Ty dvě věci spolu nepochybně souvisí. Po celou tu dobu, co mě
nebrali na DAMU, jsem – obrazně řečeno – vymetal amatérské
soutěže přednesu, začal vystupovat v královéhradeckém Divadle
poezie a má láska k mluvenému slovu sílila a rostla. Přestože
v současném divadle je větší akcent kladen na to, co je na
scéně vidět, než na to, co je z ní slyšet, já si slova stále
nesmírně vážím. A rádio je médiem, ve kterém se maximálně
uplatňuje. Pokud mám jako herec nějaké přednosti, tak je to
asi schopnost jednat slovem. To neumějí všichni. Vím, že se
rozhlasoví režiséři snaží rozšiřovat okruh interpretů, ale
přesto, že k mikrofonu pozvou mnohé herce, osvědčí se jen
někteří. S mikrofonem si kupodivu rozumí spíše menšina mých
kolegů.
V rozhlase býváte obsazován do nejrůznějších žánrů a typů
pořadů – od rozhlasových inscenací, přes četbu až po
dokumenty. Ve kterých z těchto formátů pracujete nejraději?
Nejbližší je mi pochopitelně dramatická forma – když máte
partnera, vedete s ním dialog a sehráváte nějakou situaci. To
je něco, co se nejvíce blíží jevišti. Ale třeba četba na
pokračování je naprosto jiná disciplína: stojíte sám před
mikrofonem a vše je jenom na vás. Umění vyprávět spočívá
v umění dokázat svým hlasem udržet posluchačovu pozornost. A
to je velká výzva!
Nejspíš ji podstupujete rád, protože s vaším jménem se lze
často setkat na bukletech audioknih. Jaký máte vztah k tomuto
specifickému médiu?
Určitě nepatřím k těm, kteří na audioknihy žehrají a říkají,
že odvádějí lidi od četby. Audioknih se dělá čím dál víc a
myslím, že příčinou jejich vzestupu je naše uspěchaná doba.
Hodně z nás nemá čas sednout si a v klidu číst. Audioknihu
však můžete poslouchat i při jiné činnosti – jako třeba já,
když řídím auto. Mám ověřeno, že poslech četby s dobře
vyprávěným příběhem zahání únavu z dlouhé jízdy lépe než hudba
– jakoby mozek udržoval větší pozornost. Nedávno jsem dostal
děkovný dopis od posluchače, který si celou cestu do
Chorvatska pouštěl mou četbu Brownových Andělů a démonů. Cesta
mu prý uběhla, ani nevěděl jak.
V čem vidíte největší rozdíl mezi knihou a audioknihou?
Při četbě vaše fantazie samozřejmě pracuje nejvíc – na rozdíl
třeba od filmu nebo divadla, které vám dílo předkládají do
detailu hotové. Audioknihy jsou tak někde v půli mezi tím:
vypravěč sice svým podáním příběh do určité míry interpretuje,
ale pořád ještě nechává velký prostor pro představivost a
obrazotvornost posluchačů.
Která audiokniha vás v poslední době jako posluchače upoutala
nejvíc?
Pominu-li audioknihy, na kterých jsem se podílel – ty totiž za
volantem poslouchám také: třeba Siddhárthu od Hermanna Hesseho
anebo Keltské mýty, které jsme dělali dohromady s Vláďou
Javorským –, tak to byl třeba Eccův román Jméno růže. Nebo
Škola malého stromu – indiánské vyprávění čtené Lukášem
Hlavicou.
A co knížky tištěné? Jaký typ literatury máte rád coby „tichý
čtenář“?
Já si knihy už nějakou dobu nevybírám, ony si vybírají mě. Ty,
které čtu, pokaždé nějak souvisejí s mou prací: buď je podle
některé z nich napsaná hra, v níž mám hrát, nebo má nějaký
vztah k inscenací, kterou v divadle chystáme, anebo se
připravuji na natáčení její zvukové podoby. Kniha, která se mi
v poslední době opravdu velmi líbila, byly Žítkovské bohyně,
které jsme spolu s Terezou Bebarovou natáčeli jako audioknihu.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Martin Pekárek a ADK – Prague, MP
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 7. 11.
|
