|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Dlouho jsem byl hodnej. Hodnej...
Dokument Ivana Studeného Ani květinou neuhodíš (premiéra na
ČRo Dvojce 14. dubna v rámci cyklu Dobrá vůle) přináší
ojedinělý pohled na problematiku domácího násilí. Autor se
věnuje nikoli obětem, ale agresorům, mužům, kteří bijí ženy.
Kopíruje tím do značné míry český právní, trestní a sociální
systém, který má již dobře propracovanou metodologii pro
represi tohoto činu, pro jeho právní výklad a sociální pomoc
obětem domácího násilí. Zatím však zcela opomíjí skutečnost,
že násilník nezmění své myšlení a návyky pouhým oddělením od
rodiny nebo trestním postihem. Dokument tak představuje
skupinu lidí, kteří o této problematice uvažují a činí
konkrétní kroky k tomu, aby zachránili byť zlomek postižených
rodin, manželských a otcovských vazeb a dokonce i – nijak
nadneseně řečeno – duši násilníka, jehož agrese má své
příčiny. Bez odborné pomoci zůstanou neodhaleny a neléčeny.
Posluchač získá cennou informaci o tom, že v Čechách již
existuje terapeutická skupina zaměřená vysloveně na práci
s násilníky, kteří své chování změnit chtějí a aktivně na tom
pracují.
Ivan Studený zvolil publicistický způsob prezentace tématu.
V krátkých vstupech se k problematice opakovaně vyjadřují
kriminalistka, pracovníci sociálních institucí (SOS diakonie a
Bílý kruh bezpečí), terapeut a také samotní násilníci.
Reportážní vstupy z terapeutického kruhu slouží spíše jako
zvuková ilustrace, ukázka prostředí, v němž se mohou násilníci
cítit bezpečně. Zdánlivý oxymoron je zcela na místě. Hrůzný
rozměr problému totiž do pořadu vnáší především respondent
Vladimír, důchodce, který bil své manželky i družky a otevřeně
o tom hovoří. Jeho promluvy působí děsivě a odpudivě.
Dramaturgie Lenky Svobodové šťastně dovolila ponechat v pořadu
vulgarismy, v poměrně prudérním prostředí Českého rozhlasu
vzácně slýchané, zde však zcela na místě. Bez nich by totiž
dostatečně nevynikla hrubost, agresivita a omezenost myšlení
člověka, který vidí svět v primitivních vzorcích, v nichž
vedle fyzické síly a xenofobie funguje stejně intenzivně hra
na oběť a celoživotní ufňukanost. Vladimír – nutno říci, že
bez špetky sebereflexe – však bezděky prozradí i důvod svých
celoživotních násilnických činů: „Táta mě mlátil, řval na mě:
Ty hajzle!, a pak jsem byl hodně dlouho hodnej a hodnej a
hodnej…“ Řešení problému, jak ho dítě vnímá v dětství, se
logicky nese časem a obětí despotických rodičů se nakonec
stávají další generace žen a dětí.
Ani opakovaný poslech mě, přiznávám, zatím nepřivedl k lítosti
nad Vladimírem, jemuž v Dantově Pekle náleží sedmý kruh
vyhrazený násilníkům, kteří zhřešili proti bližním, sobě,
Bohu, přírodě a práci. Racionálně však vím, že má-li člověk
jeho typu přestat ubližovat, potřebuje aspoň na chvilku dostat
to, co mu bylo v dětství fatálně upřeno. Bezpečí, pocit
porozumění vůči jeho potřebám, respekt. O lásce nemluvě.
Pořad začíná a končí zvukovou koláží složenou
z disharmonických zvuků rušeného rádiového signálu a útržků
výpovědí respondentů. Je škoda, že se zvukem nepracují tvůrci
také během pořadu. Zcela rezignují i na hudbu, výpovědi
zůstaly v syrovém stavu. Pro plynulost by byla na místě
pečlivější práce se střihem mluveného slova – občas zůstávají
z vět torza, případně je narušena logika výpovědí. Trend
současné dokumentaristiky nabízí také hladší zvuk při
představování respondentů. V mnohosti hlasů oddělených
autorskými ohlášeními působí dokument trochu těžkopádně.
Zřejmě i tato drobnost má nakonec vliv na vyznění celého
pořadu – jakkoli autentický a otřesný je Vladimírův slovník a
jeho způsob myšlení, celek dokumentu vlastně emočně příliš
nepůsobí. Souhrn informací k dané problematice je cenným
počinem, emoční a umělecký účin dokumentu tentokrát zůstal
v pozadí. |
