|
|
 Radko
Kubičko, komentátor Českého rozhlasu
Televize v našem století
V nedávné rozhlasové debatě se ohradil jeden televizní
pracovník, když jsem nazval televizi médiem minulého století.
Bylo to míněno tak, že v něm skutečně mediálně kralovala, i
když jen v jeho druhé polovině. Co nebylo v televizi, jako by
vůbec neexistovalo. Zmínka o minulém století zněla ale trochu
pejorativně, jak prošlé zboží, televize je prý médiem i tohoto
století, namítal onen optimistický diskutér. Je tomu opravdu
tak?
Okřídlenou novinářskou větu „zatím tomu vše nasvědčuje“ nelze
zcela jistě užít. Klasické televizní společnosti sice stále
vládnou mediálnímu a reklamního trhu, ale naopak nic
nenasvědčuje tomu, že si toto výsadní postavení dále udrží
svými tradičními způsoby. Soudě podle vznikajících a
rozjíždějících se televizí v České republice by se snad ještě
mohlo zdát, že televizní byznys je lukrativní, ale jde spíše o
recidivu minulosti. Potenciální televizní magnáti si spíše
chtějí přiřadit televizi jako hračku do svého podnikatelského
portfolia. Jejich televize zanikají často stejným tempem jako
vznikají.
Jinou kapitolou, poněkud logičtější, jsou nové televize
stávajících vysílatelů, které vznikají díky dokončené
digitalizaci. Tam je trend jasný, díky celkovému poklesu
sledovanosti televize a rozmělnění divácké obce mezi více
televizí chtějí vysílatelé lépe využít svůj potenciál a
zachytit diváky i mimo svůj hlavní kanál. Pryč už je doba
televizního komerčního monopolu první takové televize, kdy
stačilo vlastnit její jednu akcii, aby člověk už nemusel do
konce života mít existenční problémy. Nyní se televize
potýkají spíše s dluhy než se zisky a nostalgicky na onu dobu
vzpomínají. Byla to také doba, kdy se i v českých komerčních
televizích našlo místo pro náročnější pořad, dražší projekty a
také pro nějakou tu publicistiku a seriózní zpravodajství. To
je nyní doménou jen televize veřejné služby a tento trend je
asi zákonitý, byť v zavedenějších zemích je přece jen o mnoho
pomalejší. Nyní se televize snaží dosáhnout aspoň nějakých
zisků stále levnějšími pořady a nepřehlédnutelné je neustálé
recyklování starých i velmi starých pořadů, seriálů i formátů.
Přechod populace na internet je bezesporu proces, který ničí
tradiční média a nevyhnul se ani televizím. Po období, kdy
internet býval tak pomalý, že na nic než na četbu písmen
nebyla kapacita, ovládl obraz i jej a došlo k témuž, co se
dělo v prostředí analogovém – obrázky jsou důležitější než
text. Přesto deníky uměly docela dobře na internet proniknout
a získat velkou sledovanost, pouze zatím nevydělávají tolik,
aby se uživily, a vydavatele napadají hrůzné myšlenky, že to
nikdy už nebude jiné. Paradoxně je to ale médium televize,
které nebylo umožněno na internet vstoupit ve stávající
podobě. Jeho technologie totiž umožnila vznik televize zcela
jiné, kterou si člověk nezapne jen tlačítkem, aby pak na gauči
sledoval, co mu dramaturg přichystal, a může si nejvýš
přepnout jinam. Konzument televize na internetu si vybírá, co
si pustí, a často tam také vkládá svá vlastní videa. To
dlouhodobě médium televize ovlivňuje.
Televize, jak jsme ji dosud znali, asi končí, nekončí ale
televize jako taková, řekl jiný debatér v téže zmiňované
diskusi. Pryč je asi představa, že se u televize večer sejde
celá rodina a bude se dívat na stejný program, jak to bývalo
zcela běžné v minulém století. Stále větší obrazovky
v obývacích pokojích domácností jsou často jen dekorací a jsou
vypnuty. Každý člen domácnosti má svou obrazovku, většinou u
počítače, což platí zejména o mladších ročnících. Ti se podle
optimistů časem mohou ke klasické televizi vrátit, protože
internet vyžaduje aktivitu a ta se stoupajícím věkem a únavou
klesá. Jistí si ale úplně nejsou. Televize proto možná bude
médiem i tohoto století, protože je postavena na obrazové
kultuře, která byla vždy populárnější než kultura psaná. Jaká
to ale bude televize, o tom je možné zatím říci jen to, že
s velkou pravděpodobností jiná. |
