|
|
 Za
Antonínem Brouskem
Kry a kly se liší hláskou, já a ty se liší láskou, tyto jemné
verše si občas prozpěvuji na libovolnou melodii. Napsal je
Antonín Brousek, který teď na prvního máje v jedenasedmdesáti
letech zemřel. Jeden z nejpozoruhodnějších českých básníků;
nejotevřenějších, nejstatečnějších, nejutajenějších...
Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1995, to ještě přebýval
většinou v Německu, kam ho v devětašedesátém zavál osud a kde
dostudoval. Slavistiku, germanistiku, srovnávací literaturu.
Devět let se živil jako lektor na univerzitě v Kolíně nad
Rýnem, nakonec se stal docentem českého jazyka a literatury na
univerzitě v Hamburku.
„Po pěti letech dřiny jsem se naučil docela obstojně psát
německy, ale stačilo to samozřejmě na věci sekundární, na
eseje nebo literární kritiky,“ řekl mi pak v rozhovoru pro
televizi.
„Nejhorší v emigraci je ten pocit absolutní nedůsažnosti.
Vzhledem k příslušnosti k Čechám, k Čechům a českému jazyku si
připadáte jako trosečník na ostrově, i když párkrát za rok
uvidíte nějaké kamarády. Člověk se cítí jako svůj vlastní
nevlastní bratr, taková amputovaná existence. Psaní jsem
používal jako účinný psychoterapeutický prostředek.“
Řeči, v níž vzpomínám,
tu nikdo nerozumí.
V řeči, jíž hovořím,
není nač vzpomínat.
V exilu začal mimo jiné číst a kriticky rozebírat tvorbu
normalizačních básníků a nikdo to dosud tak důkladně neudělal
jako on v knize Na brigádě, kterou vydali společně s Josefem
Škvoreckým v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers.
Autor Zbabělců v ní deklasoval režimu zaprodané prozaiky,
Antonín Brousek si vzal na starost oficiální básníky. Přečetl
všechno, co od nich do té doby vyšlo, a nenechal na nich nit
suchou, neboť, jak pravil, v poezii se krade celkem běžně i
bezděčně, avšak daleko horší případ je okrádání mrtvol – a
nejhorší mrtvol zaživa pohřbených: „To se mi právě potom
zhnusilo v té poezii Černíků, Sýsů a Skarlantů. Hlavně Černík
v době, kdy Skácel nesměl publikovat, bezostyšně Skácela
vykrádal. Totiž tu poetiku, ten princip, to lze ukrást.“
Knížku Na brigádě se mi podařilo sehnat před pár týdny v
antikvariátě v Nových Butovicích. Nikdo ji tady znovu nevydal,
ačkoli si myslím, že třeba maturanti by si ji přečíst měli.
„Zachovalo se jich nejvýš padesát,“ podotkl antikvář.
Ani odchod Antonína Brouska nebyl příliš komentován, některá
média ho vůbec nezaznamenala. Rozhovor z roku 1995
veřejnoprávní televize neodvysílala, možná jim tam básníkovo
jméno už nic neříká.
„Básník je člověk, který měl to neštěstí, že začal psát básně,
tak bych to definoval,“ řekl mi Antonín Brousek kdysi. „Anebo
že s tím lezl na veřejnost... Ale na druhé straně mi je
podezřelé, že bych se měl na básníka dívat jako na nějakou
nadpřirozenou bytost.“
„A co je to vlastně poezie?“
„Taková zvláštní kondenzace krásy.“
Sedím teď nad jeho šesti básnickými sbírkami a čtu si:
Já tady věčně nebudu
najdu si jinou hospodu.
Na futro nebeské brány
Bůh čárku udělá mi.
Udělá dvě, tři, čtyři, pět
a zapomenu celý svět.
Hnátem si podepřu sanici
na této konečné stanici.
Nezůstal nikomu nic dlužen. Ani sobě.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
