|
|
 Lidé
se tloukli deštníky
Svěcení jara na Pražském jaru – to zní skoro jako reklamní
slogan. Však se také lidé z vedení festivalu usmívají, proč je
nenapadlo už dřív, že by se tahle proslulá skladba Igora
Stravinského – vzhledem k názvu hudební přehlídky – mohla hrát
třeba i častěji a záměrně, a stát se dokonce možná její
ikonou. Tím spíš, že ještě nikdo nevymyslel, čím nahradit
někdejší stálici závěrečných koncertů – Beethovenovu Devátou.
Právě tam, na samý konec festivalu, totiž letos umístili
tvůrci Pražského jara Svěcení jara, baletní partituru, která
otevřela cestu hudbě 20. století. Skandální pařížská premiéra
z 29. května 1913 vstoupila do dějin jako mezník – a že je to
hudba dodnes podnětně novátorská, o tom se mohou přesvědčit
druhý červnový den nejen návštěvníci posledního koncertu
festivalu, ale také příznivci stanice Vltava při jeho přímém
přenosu, třináctém v letošní řadě.
Několikatónové fagotové sólo, exponované v poloze pro tento
nástroj absurdně vysoké, otvírá půlhodinovou skladbu
originálním způsobem, dávajícím od samého počátku najevo, že
se tu děje něco nového, možná dokonce neslýchaného.
Stravinskij sám tušil o převratnosti svého uměleckého působení
dost, když se označoval za „vynálezce hudby“. V jeho dílech je
vedle sebe přítomno jak řešení kompozičních problémů, tak
množství provokativně kladených otázek útočících na konvence.
Absolutní šok
Posluchači pařížské premiéry v Théatre des Champs-Elysées byli
tak zaskočeni novostí toho, co jim Ruský balet předkládá, že
se začali bouřit. „Ďagilev měl mimořádný instinkt, jímž
rozpoznal v uměleckém díle možnost úspěchu,“ vzpomínal
Stravinskij na impresária souboru. Jak vyplývá z jeho knižního
rozhovoru s Robertem Craftem, Ďagilev dobře poznal závažnost a
význam jeho nové hudební řeči a výhodnou příležitost vložit do
ní kapitál. „Když se zvedl silný hluk – slabý hluk se ozýval
už od samého začátku –, vstal jsem ze sedadla, šel jsem do
zákulisí na pravé křídlo a postavil se za Nižinského. Stál na
židli, přesně tak, aby ho nebylo vidět z hlediště, a nahlas
tanečníkům počítal,“ vzpomínal autor hudby. Pamatoval si i po
letech, že za sebou při vzteklém odchodu z hlediště práskl
dveřmi. Nečekal totiž takovou reakci a hudba, kterou napsal,
mu byla tak blízká, že ho nespokojenost auditoria skutečně
dopálila.
Po otevření opony propukla tehdy skutečná vřava. Je zřetelné,
že u publika vyvolala bouřlivou reakci nejen hudba, ale možná
ještě víc Nižinského choreografie. Neobvyklými rytmy a
disonancemi, ale také pohyby a pozicemi těl, popírajícími
dosavadní představy o kráse baletu, bylo obecenstvo zaskočeno.
Hvízdalo, pokřikovalo, lidé se tloukli deštníky. Hudební
provedení asi nebylo špatné. Stravinskij ale vzpomíná, že byl
znechucen, rozzloben. Šli po představení s Ďagilevem a
Nižinským do restaurace. „Přesně to, co jsem chtěl,“
komentoval prý Ďagilev vřavu, kterou vyvolali. „Nikdo jiný by
nedovedl tak pohotově ocenit význam reklamy,“ pochopil později
Stravinskij a dodal, že Ďagilev už předem na možnost takového
skandálu asi myslel – od okamžiku, kdy mu skladatel poprvé
přehrával v přízemním pokoji Grandhotelu v Benátkách svou
novou partituru.
<
 /p>
Svátost jara
Při prvním koncertním provedení v Casinu de Paris – bylo to o
rok později a opět věrně řídil dirigent Monteux – zažil už
Stravinskij úspěch. Po roce 1928 po pořízení nahrávky
dirigoval partituru mnohokrát sám. Zjistil tehdy, že údajná
obtížnost díla je „jen dirigentská báchorka“. A Svěcení jara
se mu brzy stalo milejší v podobě koncertní skladby. „Nejvíc
jsem miloval to prudké ruské jaro, které vypukalo jakoby v
jedné hodině a celá země pod ním praskala. Byla to ta
nejnádhernější chvíle v každém roce mého dětství,“ řekl
Stravinskij Craftovi, když byl tázán na vzpomínky na
Petrohrad, na léta, kdy ještě žil v Rusku, než odešel roku
1910 na Západ. A v rozhovoru také skladatel uvažuje nad názvem
díla, které komponoval ve Švýcarsku, v malé světničce s
pianinem, jehož struny trvale dusil: Věsna svjaščennaja. V
českém překladu nejspíš Posvátné jaro, Svátost jara. Titul
Svěcení jara je spojen jen s francouzštinou premiéry – Le
Sacre du Printemps. V angličtině by skladatel, který do konce
života myslel rusky, raději viděl The Coronation of Spring,
ale zažitý název je The Rite of Spring – Jarní obřad.
Scény z pohanské Rusi, tak zní český podtitul. Představuje se
tu probuzení jara, mystické tance a orgie, vzývání předků a
volba Vyvolené, která se nakonec utančí k smrti. Když dnes
posloucháme Svěcení jara, zmítáme se mezi dvěma pocity. Ano,
je to provokativní skladba a i nyní jsou v ní místa znějící
odvážně – kulhající střídání akcentů v agresivně naléhavé
sérii neměnných akordů, drásavé disonance, zvukové skrumáže,
strohost, nerozvíjení hudebních témat, asymetrie,
nepředvídatelnost, neuspokojivost vyvolávaná otevřeností
formy, objektivní vyjadřování bez velkých emocí... Dílo dnes
vedle choreografických ztvárnění žije rovnocenným způsobem v
koncertních síních. A tehdy si uvědomíme, že je tu přece jen
také v jiných epizodách překvapivé množství not, znějících
vlastně docela přívětivě. Bledne přece jen už Svěcení jara po
desetiletích dalších výbojů koncertní hudby za dříve ještě
netušené hranice?
Ani s tou případnou ikonou Pražského jara to možná tak vážné
nebude – přece jen by asi v české metropoli a na festivalu
zahajovaném Mou vlastí bylo případnější takto uvažovat, kdyby
šlo o dílo tuzemského autora. Přivlastnit si však takhle v
Praze dílo patřící do Paříže, možná do Švýcarska, případně do
Ruska…? To asi nepůjde. Anebo si přece jen pánové nasadili
brouka do hlavy? Uvidíme za rok, jestli se Svěcení jara v
programu objeví znovu.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo Vltava
|
