|
|
 Igor
Bareš,
herec
Jak to vlastně bylo s těmi vašimi chovatelskými spády?
Odmala jsem obdivoval televizní inscenace, které tehdy
Československá televize vysílala. To bylo něco malinko jiného
než dnes, mnohem častěji v nich bylo k vidění propracované
herectví, a tak jsem hltal, co to šlo – pány Vosku, Högera,
Marvana… Zároveň se ve mně ale zabydlel pocit, že chci být
lesníkem v osamělé hájovně kdesi v hlubokých lesích, starat se
o zvířata a mít svůj klid, anebo že budu alespoň chovatelem
cizokrajných zvířat v nějaké zoologické zahradě. Ta dvě
protichůdná směřování ve mně bojovala, až jsem se nakonec po
skončení Střední zemědělské školy v Olomouci rozhodl roku 1984
pro brněnskou JAMU.
A to, že jste se vzdal snu o osamělé hájence v hlubokých
lesích, vás nemrzelo?
Když jsem na JAMU nastoupil, tak rozhodně ano! Zabydlel se ve
mně neodbytný pocit, že tady ztrácím čas, že mi ta škola
vlastně k ničemu není. Byl jsem netrpělivý. Výměnou za vzdání
se lesní samoty jsem chtěl hrát – rovnou a hned, dokud ještě
mám sílu, elán a přesvědčení.
To je hodně velkoústé gesto chtít všechno tady a teď,
nepřipadá vám?
S odstupem času možná ano, tenkrát mi to tak nepřipadalo ani
náhodou. Veškerou svou energii jsem napnul směrem k divadlu a
věnoval se jen a jen jemu. Hodně mi v tom pomohl režisér
Zdeněk Kaloč, který mi v brněnské Mahenově činohře svěřoval ty
největší herecké úkoly. Pod jeho vedením jsem ztvárnil
Raskolnikova i Hamleta. A takhle to šlo víc než dvanáct sezon.
Své největší role jsem odehrál v Brně.
Používáte minulý čas. Proč jste z Brna odešel?
Asi právě kvůli tomu, že jsem tam tak nehospodárně nakládal se
svou energií. Nedodržoval jsem životosprávu, šel od role k
roli, prakticky jsem rezignoval na osobní život, všechno jsem
podřizoval divadlu. To mě zlomilo. Roku 2002 si moje tělo
řeklo, že už to tak dál nechce, a duše se horlivě přidala,
takže jsem ze stálého angažmá odešel na volnou nohu. S
Františkem Derflerem jsem hrál v Divadle U stolu, hostoval
jsem v Příbrami, v Divadle Na Prádle, všimla si mě televize,
kde jsem začal natáčet filmy i seriály. Etapu ryze divadelní
vystřídalo období multižánrové. Proměnilo se i moje herectví,
fázi prožívání vystřídala fáze předstírání.
Tedy z pravdomluvného, pracovitého hocha se stal unavený
pozér…
Omyl. Předstírání v herectví není lhaní, je to zkoncentrování
prožitků, které člověk během civilního i hereckého života
nasbíral a které si následně ve fázi prožívání osvojil, do
mnohem důmyslnější stavby, z níž dramatická figura vychází
značně přesnější, sdělnější, srozumitelnější a plastičtější.
Domnívám se, že k tomuto poznání na své tvůrčí cestě dojde
každý kumštýř.
A nestane se z toho časem rutina?
Nestane! Když herec předstírá a nechce, aby byl úrovní svého
výkonu srovnatelný s pátým komparzistou ve druhé řadě vpravo,
musí se setsakramentsky snažit. Musí do detailu promyslet
každý svůj pohyb, promluvu, pauzu, kterou udělá. Ověřit si na
publiku, že jeho výkonu rozumí a čte z něj jako z knihy. To je
mnohem sofistikovanější postup než všechny zahltit svým
nitrem. Ono to může být v jistém okamžiku strhující,
uhrančivé, ale po pátém opakování se člověk cítí jako
striptér. A i toto povolání lze provozovat jen do určitého
věku.
Souvisí to i s tím hospodařením s energií?
Ano, velice. Když jsem se nešetřil a vydával ze sebe každý
večer všechnu svou sílu, kompenzoval jsem to posléze různými
nešvary, jichž jsem se pak poměrně obtížně zbavoval. Dneska
vím, že už nechci, aby byl můj život neustálým poklusem od
mety k metě. Přestal jsem kývat na všechny nabídky a výzvy.
Mým cílem bylo zvolnit a života si i užívat, zvlášť teď, když
máme s manželkou malou dcerku...
Michal Bureš,
dramaturg a režisér ČRo
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 21. 5. |
