|
|
Racek poletující nad Strýčkem Váňou
Racek uváděný už po dva roky pražským Národním divadlem je
jednou z nejlepších čechovovských inscenací, jaké lze u nás
vidět. Jeho režisér Michal Dočekal nyní se svým souborem
nastudoval další hru A. P. Čechova – Strýčka Váňu. A současně
Dejvické divadlo, které při vyhlašování letošních Cen Alfréda
Radoka získalo titul Divadlo roku, premiérovalo Racka
režírovaného Michalem Vajdičkou.
Dočekal na „svého“ Racka (recenzi na něj jsme přinesli v TR
36/2011) ve Strýčku Váňovi lecčíms odkazuje: kromě dominantní
rekvizity – mohutného kmene stromu – z něho do své nové
inscenace převedl i čtyři interprety: Sašu Rašilova, Johannu
Tesařovou, Lucii Žáčkovou a Františka Němce. Poslední dva jako
manžele Serebrjakovovy. Jejich pobyt na statku, který profesor
Serebrjakov zdědil po nebožce první ženě, obrací vše vzhůru
nohama. Igor Bareš vede svého titulního hrdinu – správce
statku – od kritického pohledu na parazitujícího profesora
přes frustraci z nevyslyšené lásky k jeho druhé ženě až k
emocionálně silnému gestu revolty. S tím, jak se toto gesto
rozplývá v návratu k běžným povinnostem, se završuje ironie, s
níž režisér Váňovu „krizi středního věku“ traktuje.
Strýček a režisér rekapitulují
Zcizovací efekty, které Dočekal v inscenaci používá (třeba
výměna kulis při probíhající herecké akci), ale hlavně pak
odkazy k dalším inscenacím, jež za dobu svého působení v
Národním divadle vytvořil (Iva Janžurová v roli Vojnické s
bílým paraplíčkem kupříkladu evidentně vypadla z Beckettových
Štastných dnů, jimiž zde Dočekal debutoval), napovídají, že
„životní inventura“ Strýčka Váni posloužila k témuž i
režisérovi. Kritici inscenaci vyčítají nesourodé herectví.
Serebrjakovová Lucie Žáčkové má gesta i tón současných
neurotizovaných paniček, jejího muže tvaruje Němec jako
koženého patrona věčně dumajícího, jak vybřednout z finanční
krize, a její potenciální milenec, lékař Astrov v podání
Martina Pechláta, neléčí své „vyhasnutí“ výsadbou lesa, jak
chce Čechov, ale vodkou... Nesoulad, který panuje mezi
postavami, je různorodostí hereckých stylů ještě zesilován.
Nemyslím však, že nezáměrně. Dráždivý nelad ostatně podtrhuje
i scénografie. Dočekal patří k umělcům s ostrým viděním. Mohl
snad v době krize a neladu rekapitulovat své působení v čele
činohry ND jinak než s ironií?
Vystřižený racek
Racek v Dejvickém divadle je opravdu vystřižen. V přeneseném i
pravém smyslu slova. Příběh o míjejících se láskách a
životních troskotáních se odehrává v salonu pokrytém od stropu
k podlaze obrazy. Na jednom z nich je namalován letící racek.
Místo pušky ho sejmou nůžky. Což je jedna z nesčetných
komických situaci, jimiž hostující režisér Michal Vajdička
inscenaci až přesytil. Její smysl ani tragické vyústění tím
neoslabil, tempo a rytmus však trochu ano. To ale divák
stržený smíchem i hereckými výkony sotva postřehne. Postavy a
jejich spletité vztahy jsou zřetelně charakterizovány – a to i
za pomoci jemné „choreografie pohledů“ – hned v úvodní
fraškovité scéně přípravy a provedení Treplevova (Jaroslav
Plesl) symbolického melodramatu. Nejvíc se do divákova vědomí
vrývá rázným pojetím Trepelevovy sexymamá Klára Melíšková, jež
gesty a tóny ironizuje svět soudobých celebrit. Skvělým
protihráčem této herečky Arkadinové je Ivan Trojan coby její
milenec Trigorin. Jeho unylou odtažitost dokáže nabourat jen
Nina Zarečná, u níž hostující Veronika Kubařová akcentuje
nejen chuť proniknout do světa celebrit, ale také jakoby
nevinně podbízivý erotismus. Láska je v této inscenaci
pojímána hodně tělesně – a v případě Neužilova učitele
Medvěděnka až záměrně trapně. Třešničkou na dortu je pak
Miroslava Krobot coby stařičký bratr Arkadinové. Končí spolu s
ní mezi čtyřmi holými stěnami: obrazy z nich jsou postupně
rozkradeny.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Hynek Glos |
