|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Oslí můstky
Také vás zaujal billboard s dvojtečkou mezi dvěma jmény? Ivan
Lendl: Alfons Mucha. Jako by spolu hráli set. Lendl proti
Muchovi. Jaký je stav zápasu? Někdo měl dobrý nápad.
Desetitisíce lidí se vydaly na „nejkompletnější výstavu
plakátů ze soukromé sbírky“. Proč nevyužít tenistova jména,
abychom do sítnice unavené ustavičnou pozorností lapili
mouchu? Muchu. A jen tak se vloudí pochybnost: potřebuje to
Alfons Mucha? Potřebuje Lendla jako oslí můstek ve významu
„dva nej Češi se vracejí do Prahy“? To se nemohl vrátit se
svými plakáty sám?
Zase jednou jsem se zamyslel nad tím, jak to dělají lidé z
médií, z oddělení propagace, ale i sami umělci, aby nás
zaujali. Jedním z chytrých tahů v přetahované o prodej a o
upoutání přetížené pozornosti je spojování nespojitého.
Spojení kontextů, které dřív nikoho nenapadlo propojit. Nešly
mi z mysli nápady geniální, jakým byla Radokova a Svobodova
Laterna magika, nebo propojení Toscaniho politicky
angažujících se fotografií s prodejem barevné konfekce. A jel
jsem právě okolo billboardu, který upoutával k Pavlíčkovu
symfonickému rockování.
Přiznám se, že na mě před lety nezapůsobily nejlépe verše v
metru. Básně zastrkané tam, kde se normálně vozí agresivní
reklama. Byl to nápad, který měl polidštit opici? Verše ve
vagonech metra, respektive meter různých měst… Vagony duněly
po kolejích tunely a oči těkaly po nepatřičně nahých slovech.
Rozpaky… K čemu metro, když metrum je často obsaženo v básni,
v metrických verších? Možná to byla dobře míněná myšlenka
(poprvé realizovaná v osmdesátých letech), ale zeptal se nad
ní někdo, jestli ignorování přirozeného prostředí pro četbu
poezie není protimluv? Jestli není symptomem tyglíkové doby
vystavování veršů tam, kam nepatří? Udělali snad sociologové
někde průzkum, zda akce vedla k nárůstu půjčování sbírek
poezie v knihovnách velkoměst? Karel Hvížďala nedávno (v TR
18/2013) připomněl Kunderova slova, že kulturu lze vidět také
jako náš sebeklam a že pro nás tolik neznamená. Troufám si
říct, že poezie dál nic neznamená pro opici. Že metrické
polidštění se nekonalo. Ale třeba se mýlím. Jako psycholog si
dobře uvědomuji, že podprahově ukládáme podněty (vizuální,
akustické, vztahové) i to, že na nás toto uložené bezděky
působí. Třeba přece jen někoho navštívila múza a slova o
medvědí službě se sem nehodí.
Ekonom Tomáš Sedláček přiblížil nedávno v knize o dobru a zlu
zrod ekonomického myšlení na Eposu o Gilgamešovi. Argumentuje
jako ekonom, a přitom vykládá jako religionista, například
místa ze Starého zákona. Pokud se začtete do jeho jiného
výkladu sumerského či hebrejského textu, pak udělal Sedláček
hodně. Obrátil pozornost zároveň ke jmění i k umění. Šel na to
chytře.
Mimochodem, pro spojování zdánlivě nespojitého se výborně hodí
podobné sloupky. Výtečný napsal nedávno Marek Vácha v Respektu
(18–19/2013) o tom, jak nikdo za nic nemůže, protože vinu za
všechno z nás snímají geny. Autor, který je sám chodícím
příkladem propojenosti nespojitého, sám vědec i kněz, ke
zprávě typu „američtí vědci zjistili“ přilepil úryvek z Krále
Leara. A vyvodil, že Shakespeare předvídal vývoj v molekulární
genetice. Přečetl jsem si sloupek s chutí. A uvědomil si, že
překvapivě sešité kostýmy na mediální scéně zaujmou.
Není to tak dávno, co kolem světa obíhal klip k písni Gotyeho
a Kimbry Somebody that I used to know. Opravdu obíhal, nikoliv
obletěl, protože se držel mezi nejentrovanějšími klipy na
youtube hodně dlouho. Ani Adele se Skyfallem tolik fanoušků
nezískala. To, že zaujal téměř půl miliardy lidí, bylo
založeno na propojení hudby s malbou. Někomu navíc vyšel odhad
toho, na co bude tolik lidí zvědavých.
Sázky na to, co bude atraktivní: tištěná média tradičně sázejí
na atraktivní titulky. I nejserióznější týdeník nazve článek o
architektuře Alfa samec mezi domy (Respekt v dubnu 2011). Ale
nepůsobí to rozpačitě? Jako básník v podzemních kolejích? Není
těch protimluvů už příliš? Žijeme v tyglíku, ve kterém to
klokotá. Metrum se čte v metru, domy jsou nazývány samci,
obraz mění zpěv, rocker symfonii, Bible je skriptum. Pejsek s
kočičkou chtěli upéct dětem dort a pejsek, jak známo, zavelel:
Čím více dobrého, tím líp. Dortem se přežral hloupý zlý pes.
Dobrosrdeční a naivní byli zachráněni. Ale tak to v životě
nechodí.
Bez chytrých nápadů na spojování nespojitého nemají média
šanci. U opic, dodávám. Sám jsem se uchýlil ke stanici D-dur.
Médiu… bez oslích můstků. |
