|
|
 Žijme
tak, abychom nikomu neublížili
Švédský režisér Lasse Hallström, od něhož naše kina nyní
uvádějí thriller Hypnotizér, opakuje zejména ve svých
amerických filmech tatáž schémata: dojemné příběhy o nějak
poznamenaných či dokonce rozvrácených mezilidských vztazích
končívají výzvou, abychom na sebe byli hodní, pokusili se
zapomenout na stará provinění a učili se odpouštět. Hallström
se občas uchyluje k nostalgickému oparu vzpomínek, ať již
vypráví o minulosti vzdálené několik desetiletí nebo
současnosti, jak je tomu v (melo)dramatu Žít po svém, uváděném
v pátek 7. června ve 21.45 na druhém programu České televize.
V tomto případě Hallström zvolil téma trudného, bolestného
sbližování lidí, jejichž rodinná soudržnost se rozpadla.
Vypráví, jak se u zestárlého rančera Einara (Robert Redford)
zastaví jeho bývalá snacha Jean (Jennifer Lopezová), prchající
i s malou dcerkou (Becca Gardnerová) před násilnickým
milencem. Einar ji přijme s odmítavými výčitkami, které ani po
letech nezeslábly: stále ji totiž považuje za viníka
tragického skonu svého syna při autonehodě.
Příběh je rozvržen do několika souběžně sledovaných
motivických okruhů, soustředně se sbližujících až k ústřednímu
neuralgickému bodu. Ledasco dokáže zkušenější divák předvídat.
Nalezneme tu klišé jako příchod hrdinčina násilnického
milence, koketování s ochranou přírody (vypuštění zajatého
medvěda, jenž těžce zranil Einarova přítele, zpět do přírody)
či bodré průhledy do života malého městečka, kam Einar občas
ze své samoty zavítá.
Jednotlivé postavy lze považovat za stabilní typy, o nichž se
nanejvýš dovídáme jen další, skromně rozšiřující údaje.
Redfordova Einara poznáváme jako uzavřeného nemluvu,
odměřeného, věčně vzpomínajícího na tragickou událost. Smutek
marně zaháněný prací i pitím však zavinil, že mu odešla žena.
Teprve zvídavá a vstřícná vnučka jej přiměje ke změně postojů.
Ovšem svého rozporuplného hrdinu modeluje Redford natolik
sugestivně, že v jeho stínu zůstává celá zbývající herecká
sestava.
Hallström se jako obvykle zříká klipového rytmu, volí plavné
vyprávění zbavené jakýchkoli skladebných unáhleností, rád
využívá panoramující (někdy i letecké) záběry. Vědomě
staromilská vypravěčská struktura má přispět ke klidu,
vyrovnanosti a jakési nostalgii. Žít po svém zajisté nepatří
mezi novátorská díla, avšak apel účinkuje. Vyjděme si vstříc,
takové film šíří poselství.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
