|
|
Žena, barva, Tono Stano
Pražská Leica Gallery patří do šestnáctého června Tonu
Stanovi. Slavný slovensko-český fotograf, ročník 1960, tu
předvádí rovných dvacet velkoformátových snímků pořízených v
letech 1982–2013. Jde tedy o jakousi „nejskromnější“
retrospektivu. Svorník výstavy je pak jasný z názvu – Moje
barvy.
Stano si vydobyl svůj rukopis i zasloužený ohlas už za studií
na pražské FAMU. S kolegy Župnikem, Vargou, Švolíkem, Stankem,
Prekopem nebo Pavlíkem pracoval sice na přelomu sedmesátých a
osmdesátých let na stejném poli, frekventoval ve svých
záběrech podobnou formální hru, podobnou ironickou stylizaci i
podobný zájem o vizuálně atraktivní, lehce provokativní
nahotu, aranžovanou na nejrůznější způsob – ale prováděl to
vše jaksi důrazněji, silověji. Aktuální přehlídka ten dojem
svou barevností jen zvýrazňuje: Ty snímky mají v základě jistý
autorský sadismus. Ale i klamavý odstup: Jedna fotografie,
frontální záběr ženy s obnaženými ňadry a černou kápí přes
hlavu, dostala název „Víc než jen kat“. Čili co vlastně?
Porobení, anebo pocta? Statické, odevzdané vyčkávání, nebo
tichý smích uvnitř? Anebo prostě sublimace jedné mocné touhy,
pojatá se sympaticky kritickou reflexí?
 Národ, Bůh a ňadra
Ty záběry jsou na první pohled dokonalé. Stano je mistrným
výtvarníkem – ať jde o práci se světlem, s objektem, s
celkovou kompozicí nebo s barvou, kterou autor zkrotil a
ovládl podobně nesmlouvavě jako své výsostné téma, tedy „ženu
v množném čísle“. Výsledkem je naprostá, možná až nepřirozená,
lehce fantomatická čistota formy. V těch záběrech má vše své
jasné místo; nic nepřebývá, nic nechybí, nic nevyrušuje. Vše
je funkční, vše perfektně, monumentálně ladí. Čelní pohled:
tvář, ňadra a klín ženy vymodelované ve tvaru kříže. Pohled z
profilu: žena klečící s tváří k zemi, tělo vyvedené v
národních barvách. Stanova symbolika je sice průhledná, ale
zároveň pádně dobíravá. Nejsou to právě různé nábožensky
fanatické a xenofobně nacionalistické výpady, které si různě
po světě i napříč dějinami berou za své samozřejmé rukojmí
ženu?
Stanovy práce se dají vztáhnout rovněž k proudu fotografického
aktu. Po roce 1989 ale není ve zdejším kontextu moc s čím
srovnávat. Snad s některými původními čísly Veroniky Bromové z
druhé poloviny devadesátých let, svébytnými autoportréty
pojatými se zřejmou dávkou masochismu, pokud jde o povrchové
„úpravy“ objektu. Snad s dekadentní, soumračnou nahotou
zbavenou krásy v záběrech Ivana Pinkavy. Snad se syrovým
voyeurismem teprve nedávno připomenutého Miroslava Tichého.
Stano snese v žánru srovnání nejvyšší – s Františkem
Drtikolem. Právě z jeho snímků z druhé poloviny dvacátých let,
z kreací ovlivněných moderním divadlem a tancem, kombinujících
strohé geometrické dekorace s dynamicky stylizovaným nahým
tělem, jde na diváka stejně silný dojem – stejně intenzivní
pocit nového pohledu.
Co dodat?
Pokud se v souvislosti s novou vlnou slovenské fotografie
mluvilo o návratech k různým avantgardním -ismům a zájmu o
dobově módní konceptuální umění, pak v porevoluční tvorbě Tona
Stana nezbylo po těchto vzorech příliš stop. Stano se stal
prostě sám sebou. Jeho tvorba má samozřejmě svá rizika, tím
největším je autorská záliba v povrchu, jistá „reklamnost“ a
náchylnost k popu, možná i ke kýči, ale to klíčové suverénně
trvá. Jednak jsou Stanovy záběry velmi dobře poznatelné mezi
jinými, jednak se na ně člověk rád, dlouho a opakovaně dívá. K
tomu není co dodat.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto©Tono Stano |
