|
|
 Andrea
Marcon,
cembalista a dirigent
Venice Baroque Orchestra
Vystupoval jste už v České republice? Při jaké
příležitosti?
V České republice jsem vystupoval mnohokrát, v Praze jsem byl
poprvé krátce po roce 1990.
Vystupovali jsme se Sonatori de la Gioiosa Marca a Giulianem
Carmignolou v Rudolfinu. Pak jsem tu dlouho nebyl, ale v
posledních osmi letech jsem se vracel velmi často, hrál jsem
také se souborem Collegium 1704 a samozřejmě s Magdalenou
Koženou. Takže teď znám Prahu velmi dobře a mám ji moc rád.
Byl jsem tam i několik dní na dovolené s rodinou.
Budete řídit a hrát i sólově. Jste víc dirigent, nebo
sólista? Která z těchto možností vám vyhovuje víc?
V současnosti vystupuji častěji jako dirigent, jako sólista
mám dva tři recitály ročně.
Rád bych jich měl více, ale je to boj s časem. Navíc ještě rád
učím, takže to není snadné. Jsem rád, že můžu mít na festivalu
recitál jako varhaník. Pokud je možnost věnovat se oběma
profesím, je to samozřejmě ideální, protože zkušenost se
sólovým vystupováním může být při dirigování hodně užitečná.
Jako sólista máte zcela přímý kontakt s hudbou, tvoříte ji
vlastníma rukama. A to je také cílem vždy, když vedete
orchestr. Musíte mít pocit, že máte všechno pod kontrolou a že
můžete hrát na orchestr, jako by to byl váš sólový nástroj.
Obě profese spolu úzce souvisejí.
Concentus Moraviae se koná v malých moravských městech, je to
putovní festival. Znáte jiný podobný festival?
Konání koncertů v různých malých městech regionu je, myslím,
něco skutečně unikátního. Ta myšlenka se mi velmi líbí a
doporučil bych mnoha jiným regionům v Evropě, aby ji převzaly.
Pro festivaly staré hudby je typičtější, že se odehrávají na
jediném místě, obvykle v nějakém starobylém, historickém
městě, jako třeba festivaly v Bruggách, Benátkách, ve
francouzském Beaune, v Ambronay… Takže festival roztroušený po
tolika malých městech je z hlediska myšlenky skutečný klenot.
Moc se mi líbí, že lidé se opravdu přesunují z jednoho místa
na druhé. Je to úžasná příležitost ukázat bohatství, příběh a
dědictví moravského regionu.
Jak jste se seznámili s Magdalenou Koženou a jak začala vaše
spolupráce?
Pokud si správně pamatuji, bylo to v roce 2006 při přípravě
händelovského alba Ah! mio cor. Oba nás oslovila producentka
vydavatelství Deutsche Grammophon Marita Prohmannová. To byl
začátek mimořádné spolupráce.
Čím je pro vás Magdalena Kožená výjimečná, co ji odlišuje
od jiných špičkových zpěvaček?
Pokaždé cítím, jak Magdalena naprosto splývá s tím, co zpívá.
Je tak intenzivní, tak hluboce se ponoří do každého textu, do
každého stylu. Vnímám to jako převtělení – ona sama se stává
hudbou. To není nic běžného, i když intenzivní prožitek a
zaujetí vidíme samozřejmě u mnoha jiných zpěváků. Ale u
Magdaleny máte vždycky pocit, že jde o fyzickou záležitost,
nejen intelektuální a duchovní. Když zpívá něco velmi
smutného, máte pocit, že sama fyzicky trpí. Nejde jen o její
hlas nebo o její intelekt – protože ona je samozřejmě
mimořádně inteligentní zpěvačka –, ale tato intenzita je
extrémně provázaná s jejím tělem.
Koncertní program v Moravském Krumlově zahrnuje především
Vivaldiho, dále Händela a Telemanna. Co mají tito skladatelé
společného a co je odlišuje?
Máme zde velmi italského skladatele, velmi německého
skladatele, čímž myslím Telemanna, a pak máme Händela, který
strávil mnoho let v Itálii a snažil se svým způsobem
napodobovat italské skladatele – to o Telemannovi nelze říci.
Vivaldi je nejen italský skladatel, ale skladatel typický pro
Benátky. Jeho hudba, to jsou Benátky. Vivaldi skoro fyzicky
ztělesňuje ducha tohoto neuvěřitelného města v osmnáctém
století. Händel byl jedním ze skladatelů osmnáctého století,
kteří velmi intenzivně cestovali po Evropě, to například Bach
nikdy nedělal. Händel skutečně chtěl cestovat, chtěl poznávat
různé styly a v jeho hudbě také najdete hodně benátských,
neapolských a vůbec italských vlivů. Telemann podobně jako
Bach moc necestoval, v Německu byl ovšem nejznámějším
skladatelem. Vivaldi, Telemann a Händel žili ve stejné době,
ale psali hudbu v naprosto odlišném stylu a estetice. Okamžitě
rozpoznáte, kdy jde o Vivaldiho, kdy o Händela a kdy o
Telemanna, hudba každého z nich je velmi charakteristická.
V Doubravníku budete hrát na nedávno zrestaurované varhany
zhotovené Janem Výmolou, které jsou až na maličkosti v
původním stavu, jde téměř o barokní originál. Setkáváte se s
podobnými nástroji často?
Takové nástroje jsou můj osud. V Itálii jsou tyto nástroje
poměrně běžné. Narodil jsem se poblíž Benátek, v Trevisu, kde
máme jedenáct dokonalých originálů z 18. století. Už jako dítě
a teenager jsem byl zvyklý dotýkat se jejich starých kláves.
Jiná situace je v Německu, ve Francii či v jiných zemích. Ve
Španělsku, v Itálii, ale také na Moravě je stále mnoho
historických varhan a to je samozřejmě i pro vaši zemi velké
bohatství.
Oba vaše koncerty na festivalu Concentus Moraviae jsou
čistě barokní. Zabýváte se také jinými hudebními epochami?
Ano, samozřejmě, mám rád všemožné druhy hudby. Teď například
diriguji Mozartovu operu Idomeneo v basilejském divadle. Dělal
jsem celou řadu oper, nejen barokních. Dirigoval jsem také
Beethovenovy symfonie, Rossiniho opery. Mám rád i romantickou
hudbu, ačkoliv jsem ji zatím nedirigoval. Snažím se jen o to,
abych všechno, co dělám, dělal velmi dobře. To mi pochopitelně
nedovoluje věnovat se příliš mnoha věcem.
Dirigoval jste také Berlínské filharmoniky...
Ano, přesně tak, v říjnu 2012. Často spolupracuji s moderními
orchestry. Například v Kodani jsem uvedl s Dánským národním
symfonickým orchestrem kompletní mozartovský program. Myslím,
je velmi důležitý dialog mezi někým, kdo přichází ze staré
hudby a snaží se najít společnou řeč s jinými hudebníky, kteří
jsou přinejmenším stejně výborní, jen hrají na moderní
nástroje. To znamená, že neuvažuji ve smyslu rozdílných skupin
umělců, ale ve smyslu zkušeností. Hrát barokní hudbu se
soudobým orchestrem je pro mne velmi obtížné, ale také velmi
pěkné, protože soudobý orchestr potřebuje chápat tuto hudbu
jiným způsobem. Je to také určité omezení, ale součástí naší
práce je snažit se otevírat všemožné dveře a okna ke
komunikaci, protože všichni mluvíme jazykem hudby. Nepatříme k
různým rodinám, jsme rodina hudebníků, takže musíme najít
způsob, jak se spolu domluvit. Velmi často se setkávám se
soudobými orchestry, které mají o starou hudbu skutečně zájem
a které okouzlil tento způsob hraní, frázování, artikulace.
Není to vždy jednoduché, ale vždy je to úžasný úkol.
Boris Klepal, publicista
Foto Jiří Sláma/CEMA
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 28. 5.
|
