|
|
 Co
to tu děláme?
Na filmovém festivalu Finále Plzeň už nejspíš patřím k
inventáři. Déle než patnáct let tam totiž každý rok uvádím
dokumentární filmy a diskutuji s jejich autory. Kromě
dokumentů se v Plzni promítají i další filmy, hlavní soutěž se
týká těch hraných, všechno kolem nich je mnohem
„oficiálnější“, přestože – a to mě moc těší – tento festival
je jako celek mimořádně málo snobský a škrobený.
Párkrát jsem byl angažován i jako moderátor hraných snímků a
musím přiznat, že zatímco dokumenty na mě mají vliv
povznášející a inspirativní, u filmů hraných tomu bývá naopak.
Byl jsem zdeptaný, zmatený a dezorientovaný. Snad to bylo tím,
že jsem ty filmy nemohl vidět předem a musel jsem – abych
věděl, o čem s těmi autory mám diskutovat – absolvovat denní
dávku tří čtyř snímků, a to po celý týden. V pátek odpoledne
už jsem na tom byl tak, že jsem si postavy současných českých
komedií pletl, nevěděl jsem, která herečka ve kterém filmu
skočila z mostu a ve kterém se jenom rozvedla, a všechny
filmy, až na asi tak tři čestné výjimky, mi splynuly v jeden
tu stravitelnější, tu nesnesitelnější proud obrazu a zvuku.
Dokumenty si pletu málokdy, navíc dokumentaristé na mě působí
vesměs jako pozoruhodné osobnosti, lidé vybavení morálkou i
odvahou a zároveň – jak letos pravil jeden z nich, Martin
Hanzlíček, na konci svého filmu o popálené romské holčičce –
„jako spadlí z višně“. Většinou si totiž kladou otázky po
smyslu a etice své práce, což se v naší společnosti běžně
veřejně nedělá. Na to si tady, jak se dnes říká, nehrajeme.
Letos jsem měl v Plzni zvláště silný dojem, že jde o nějaký
blahodárný trend. Nejsilněji se podle mě projevil zejména u
dvou dokumentů – u zmíněného Hanzlíčkova filmu Třicet pět
měsíců s Natálkou a v Klusákově a Remundově snímku Život a
smrt v Tanvaldu. Oba filmy shodou okolností nějak souvisely s
romskou tematikou, ale – a to bylo velmi zajímavé – ty
soukromé příběhy přitom dalece přesahovaly. Byly to filmy o
nás všech, o takzvané většinové společnosti.
V příběhu o Natálce se na první pohled nesourodá skupina
občanů, laiků i odborníků, snaží z čistě lidských pohnutek
postižené rodině nějak pomoci. Investují čas, síly, peníze,
pomáhají dlouho a jak nejlépe dovedou. Nakonec ti dobří lidé
propadají značné skepsi a z úst Martina Hanzlíčka v závěru
filmu slyšíme: „Jen stále doufám, že jsme za ten čas naší
aktivity nenadělali velké škody.“
Také Klusákův a Remundův dokument o smrti mladého romského
muže v Tanvaldu přesahuje hranice tragédie jedné rodiny.
Autorům nestačilo ani to, jak brilantně vylíčili rasistickou
atmosféru na malém městě. Uprostřed filmu ve vypjaté scéně
natáčení se synkem zastřeleného mladíka obrátili kamery proti
sobě a neúprosně si vyjasňovali své pocity: „Najednou jsem si
řekl, co to tu děláme?“ pravil jeden z nich. „Často myslím na
to, že tady někdo umřel a mě se to prostě nedotýká. Musím si
to každém den znova uvědomovat. Musím na to furt myslet...“
Při takových ukázkách sebereflexe smekám svůj moderátorský
klobouk a mívám pocit, že vnaší společnosti není ještě všechno
ztraceno. Anebo alespoň v dokumentárním filmu...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
