|
|
 Petr
Pavlovský, publicista
Mikrofon jako přirozený partner
Koncem dubna oslavil profesor Ivan Vyskočil čtyřiaosmdesáté
narozeniny. Zřejmě při této příležitosti natočila Vltava s
žijící legendou moderního českého divadla desetidílné memoáry,
jejichž poslední část odezněla v repríze na Den matek (12.
května) po půlnoci – tedy vlastně už v pondělí.
Tento dramatik, herec a divadelní pedagog poznamenal vývoj
českého poválečného divadla jako málokdo. Hlásí se k němu
desítky tvůrců několika generací, které svým originálním
způsobem vychovával jak před listopadem 1989 (na malostranské
LŠU pro dospělé), tak i po něm na DAMU. Řekne-li se slovní
improvizace, zazní většině českých divadelníků jméno Ivan
Vyskočil.
Pro ty, kteří Vyskočilovu tvorbu dobře znají, byly
nejzajímavější první díly – vzpomínky na předdivadelní dětství
a mládí. Před naším vnitřním zrakem vyvstal prvorepublikový
Spořilov, pražská periferie, nazývaná sarkasticky též
Dluhovice; bydleli tam většinou „noví Pražáci“ z nižší střední
vrstvy, kteří se pořízením malého domku zpravidla celoživotně
zadlužili. Jakožto žák kdysi dosti průměrný jsem s potěšením
poslouchal školní vzpomínky pana profesora o jeho „nevalném
prospěchu“. Ale také se závistí: poslední generace, které se
ještě dostalo opravdu kvalitního středoškolského vzdělání –
maturita na jaře 1948!
Zřejmě zcela spontánně začínal Vyskočil tím, čím pak celý
život pokračoval a s čím dodnes neskončil: verbální kontaktní
improvizací. Neboť čím jiným byla ta „baventská“ vystoupení na
studentských brigádách, o kterých mluvil jako o
prae-text-appealech? Nebo později předvánoční účinkování v
„rozhlasovém automobilu“, kam zval děti na živé vyprávění
pohádek? Vyprávět a podněcovat partnery k témuž – to je základ
dialogické situace, která má šanci vyvinout se v situaci
dramatickou.
Z hlediska světové divadelní historie je Vyskočilovo působení
nejvýraznějším českým podílem na tzv. druhé divadelní reformě.
Spoluzakládal Divadlo Na zábradlí, v letech 1958–1962 zde
působil jako režisér činohry a umělecký vedoucí. Poté (1963)
založil Nedivadlo. Pod touto značkou kočoval několik
desetiletí s různými partnery. Z nich nejvýznamnějšími byli
herec, redaktor Amatérské scény a spisovatel Pavel Bošek a
herec a překladatel Leoš Suchařípa; za „nomalizace“ mezi ně
postupně patřily vlastní odchovankyně: Vlasta Špicnerová
(později loutkoherečka v angažmá v ND Liberec a ÚLD Praha),
Barbora Hocková; v osmdesátých letech pak i dramaturg Otakar
Roubínek.
Ivan Vyskočil nebyl žádný disident, ale potíže s režimem měl
permanentní. Každému bylo totiž jasné, že pokud bude smět
vystupovat, bude improvizovat. Předběžná cenzura nebyla možná.
Za „normalizace“ pořádal mimo jiné v Malostranské besedě
takzvané Kuchyně Ivana Vyskočila, kde četl různé verze svých
textů, aby si ověřil jejich možný smysl a fungování u publika.
Zval sem jako partnery různé hudebníky: vystupovali s ním
například kabaretiér, režisér, dramatik a sběratel šlágrů
Přemysl Rut či skladatel a klavírista Martin Smolka.
Nás pochopitelně obzvlášť zajímají Vyskočilovy tvůrčí kontakty
s rozhlasem. Nebylo jich málo, a jak sám přiznal, rozhlas mu
je jako médium daleko bližší než film. Přirozeně, protože jeho
divadlo bylo vždy především verbální, a ne „obrazové“:
spoléhalo na slovní, a nikoli fyzickou akci. Vyskočil napsal
několik rozhlasových textů, která se staly podkladem
vynikajících inscenací doma i v cizině (Horčičkova režie Cesty
do Úbic), nezmíněny zůstaly skvělé Hovory u kulatého stolku (v
Českém rozhlase je inicioval Michal Lázňovský). |
