|
|
 Max
Kašparů, psychiatr a pedagog
O méněcennosti a vícecennosti
Kdybych nepracoval roky právě v tom oboru, ve kterém pracuji,
nikdy bych si nemyslel, kolik lidí kolem mne může trpět
komplexem méněcennosti. Mladí muži trpí představou, že jsou k
ničemu, mladé ženy pocitem, že jsou málo půvabné nebo
zajímavé. Často se v této souvislosti píše o tom, že sdělovací
prostředky určují ve společnosti normativy krásy i úspěšnosti
a kdo jich nedosahuje, není „in“. Vliv sdělovacích prostředků
v tomto směru nezpochybňuji, ale moje zkušenost ukazuje, že
prvními velkovýrobci komplexů méněcennosti mohou být vlastní
rodiče. Jejich neustálé podceňovaní nebo zesměšňování svých
ratolestí vede už v dětském věku ke tvorbě tohoto komplexu.
Dospělý člověk si svoji hodnotu odvodí od úspěchu, kterého
dosáhl, ale dítě svoji hodnotu odvozuje od toho, jak je
hodnoceno dospělými lidmi ve svém okolí.
Před časem jsem pracoval na soudně znaleckém posudku v případu
rozvádějících se rodičů a měl jsem se vyjádřit k tomu, zda by
děti měly přijít po rozvodu do péče matky, nebo otce. Když se
k vyšetření dostavila matka s oběma dcerami, kterým bylo pět a
sedm roků, řekla v jejich přítomnosti mimo jiné i tuto větu:
„Stále opakuji mým dcerkám, že největší neštěstí, které je
mohlo v životě potkat, je to, že se narodily jako ženy.“
Maminka u svých dcer už v jejich útlém věku začala vytvářet
komplex méněcennosti. Ženství, které má nevýslovně vysokou
hodnotu a patří k vrcholům veškerého stvoření, bylo označeno
ústy matky jako prokletí. Z jedné strany nebylo divu, protože
samotné dětství oné maminky a její osud v dospívání i
dospělosti ukazoval, že se nikdy, ani ve vlastní rodině, ani
mimo ni, nesetkala s muži, kteří by si vážili jejího ženství.
Její otec byl cynik chovající se vůči ženám s pohrdáním, její
bratr byl citově chladný člověk a muž, kterého si následně
vzala za manžela, byl kombinací jejího otce a bratra.
Druhým výrobcem tohoto komplexu bývá škola, kde se najde buď
učitel, nebo kolektiv dětí, který žákovi komplex vyrábí. Zažil
jsem jednání trochu méně hezké paní učitelky, která dokázala
pohledným studentkám pěkně osladit život ve škole a postarala
se o to, aby si dívky díky přístupu paní učitelky své zdravé
sebevědomí snížily prudce pod bod mrazu. Podobným způsobem
pracuje ve škole šikana. Ponižování, urážení a zesměšňování
žáka z nemajetné rodiny kolektivem dětí z rodin zbohatlíků mi
přivádí do ordinace stále nové klienty.
O vytvoření komplexu „budižkničemnosti“ se dovede postarat i
kolektiv na pracovišti nebo vedoucí pracovního kolektivu.
Vytvořit tohoto Molocha, který požírá lidskou sebeúctu, dovede
často i jeden z partnerů. Ponižování manželky, nejapné
poznámky na její inteligenci, hmotnost nebo věk dovedou
vytvořit komplex méněnocennosti velice rychle a často se
setkávám s tím, že takto zakomplexovaná žena po určité době
svoji neschopnost a nedokonalost přijme a obrazu, který jí
její manžel vytvořil, dokonce uvěří. Jistá pohledná, milá žena
středního věku vyjádřila tuto skutečnost slovy: „Vždyť já jsem
nakonec ráda, že si tak nemožnou ženskou můj muž vůbec vzal a
ještě se se mnou nerozvedl.“
Nakonec se zmíním ještě o jedné výrobně popisovaného komplexu,
a tou je člověk sám. Stačí několik nezdarů nebo selhání a
Moloch je na světě. „Nejsem k ničemu. Oslovil jsem už kolik
dívek, ale žádná z nich na schůzku nepřišla. Bude to tím, že
jsem buď malý, nebo plešatý, případně málo inteligentní, nebo
moc vysoký a tlustý... Prostě nejsem k ničemu, do tohohle
světa se nehodím, a proto už ode dneška žádnou ženskou
neoslovím. Nebudu si dělat žádnou ostudu a jako společenský
invalida zůstanu se svojí lidskou podřadností sám...“
Komplex méněcennosti je častý a trpí jím především sám
nositel. Na opačném pólu stojí lidé, kteří trpí takzvaným
komplexem vícecennosti. Jejich povaha otravuje spíše okolí.
Ale často trpí i sám nositel, pokud není pravidelně zásobován
mimořádným obdivem a neutuchající chválou. Vždyť přece jenom
on jediný je opravdu, ale opravdu ten dokonalý. |
