|
|
 Mé
rockerské sny
Mám nový klávesový nástroj, koupil jsem si ho, protože mě bolí
záda a špatně se mi sedí u klavíru. Budu teď u hraní stát a
stanu se konečně na stará kolena rockerem, to jsem si vždycky
přál!
Jedeme se synkem na turné po Moravě a já vzpomínám, jak jsme v
roce 1988 založili s Vlastislavem Matouškem mou první rockovou
kapelu a vyrazili jsme na festival do Dolní Lhoty u Opavy. Měl
jsem tehdy automobil značky Volha, zakoupený jako vyřazený vůz
od policajtů; na volantu měl zářezy a nožem vyrytá dívčí
jména. Hned na Vysočině nám vypadl motor a zpátky jsme se
vraceli na laně, zapřaženi potupně za náklaďákem s poštovními
holuby.
Podobně dopadl celý můj tehdejší pokus stát se rockerem.
Muzikanti, které do naší kapely Zvláštní vydání Vlastík
přivedl, nebyli žádní zaprodaní komerčáci, ale svérázné
umělecké osobnosti žijící na pokraji chudoby. Byli nesmírně
talentovaní a měli i řadu zkušeností z různých nekonvenčních
kapel, ovšem nekonvenčně přistupovali skoro ke všemu. V době,
kdy jsme spolu začínali hrát, se už v Praze po éře zákazů a
pronásledování hudebníků uvolňovala atmosféra, a tak nám jedna
agentura slíbila, že když řádně odevzdáme všechny potřebné
formuláře a pozveme její zástupce na nějaký pražský koncert,
ujmou se nás a budeme moci vystupovat pod její hlavičkou. Mně
pak nezbývalo než se pokusit spojit dva neslučitelné světy –
oficiální agenturu a mé spoluhráče, nezávislé rockery.
Například je bylo třeba dovést k tomu, aby vyplnili patřičné
papíry. Jak to v praxi vypadalo, popisuje pasáž z mého starého
deníku, který jsem nedávno objevil:
11. června 1989 – Když se domluvím s Vlastislavem, že se mezi
17. a 18. hodinou sejdeme a on přinese vyplněné své a
Ludvíkovy dotazníky a od každého 200 korun na kvalifikační
zkoušky, může to dopadnout také následovně:
Pět minut před šestou, tedy mým plánovaným odchodem z bytu,
přijde Vlastík. Řekne, že nemá napsaný životopis, protože to
přes neděli nestihl, a že to dopíše teď. Říkám, že odcházím.
On praví, že to nevadí, že mi to nechá na stole a klíč hodí do
schránky. A jestli bych mu nepůjčil 200 korun, protože je
nemá. Ano. A pak mi sdělí, že Ludvíkovy papíry ani peníze také
nemá, ale že to Ludvík přinese. Kdy? ptám se. Prý do šesti. Je
šest a dvě minuty. Musím odejít. Vracím se ve tři čtvrtě na
sedm, nacházím ve svém pokoji Ludvíka a Vlastíka v hovoru.
Vlastík mezitím napsal dvě věty do dotazníku, nic víc. Ludvík
říká, že přinesl ty papíry, ale musí přijít ještě jednou,
protože nechal peníze doma. A dodává, že za to nemůže, přišel
pozdě proto, že mu jeho žena řekla, že má přijít o půl sedmé.
Nechápu, nevadí. Když se Vlastík rozhodne, že dneska ten
životopis nedopíše, protože už má být půl hodiny na zkoušce
kdesi na Míráku, sbírají se s Ludvíkem oba. Nebráním jim. Vtom
však vchází náš kytarista Jirka Charypar a ptá se, co je
nového. Ludvíkova žena mu prý řekla, že od sedmi je u nás
zkouška!
Povolení jsme nakonec přece jen dostali, vystupovali jsme
spolu asi rok a pak jsem se zase raději vrátil k pohodlnému
životu písničkáře, kdy si člověk všechno dělá sám a není na
nikom závislý.
Teď ovšem vlastním spolehlivé auto, jemuž snad motor
nevypadne, hodného synka, který má dost rockerských
zkušeností, a ty nové klávesy mají pod kapotou spoustu
zajímavých zvuků a rytmů... Ideální podmínky pro uskutečnění
dávného snu. Jdu do toho!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
