|
|
Vladivojna La Chia, zpěvačka, skladatelka a výtvarnice
 Vaše
právě vydané album Šraf nemá úplně běžnou náplň. Z deseti
skladeb jsou tu jen čtyři písničky, dalších šest tracků jsou
instrumentálky různých temp a nálad. Čím to? Jste otrávená
písničkovým schémate verze, refrén, verze, refrén?
To je docela přesné. Já se písničkovou formou vážně nerada
omezuju a instrumentálky jsou mi hrozně blízké. Po předchozím
albu Bohémy, které bylo hodně písničkářské, jsem si řekla, že
je čas na takový osobní soundtrack.
Instrumentální skladby posluchače přímo nabádají k tomu, aby
si k nim v hlavě přehrával svůj vlastní videoklip. Je to odraz
toho, jak vznikaly? Skládáte – jakožto vystudovaná výtvarnice
– tak, že je na počátku nějaká vizuální imprese?
Takhle to nedělám. Že bych si hudbu vyloženě vizualizovala, to
ne. Obrazy se mi vybavují, ale až po poslechu, nebo během
poslechu. Píšu podle pocitu, když je mi smutno, nebo skládám
se španělkou, tak vznikají písničky. Jindy mám zas rozšafnou
náladu, a tak mě baví dělat třeba taneční věci.
Skoro celé album jste natočila sama v domácím studiu. Jak
členové vaší kapely vnímají to, že většina materiálu vzniká
bez jejich účasti?
Tak třeba moje cellistka Terezka Kovalová nahrála všechny
party u mě... Ale pravda je, že jinak jsem si u nové desky
prostě vystačila jen se softwarem a svými nástroji. Pro
koncertní provedení se ale musí u mnohých písní aranže
upravit, aby byly hratelné v té sestavě, ve které vystupujeme.
To děláme spolu na zkouškách a je to vzrušující.
Prý jste původně chtěla vydat úplně jiné album, je to pravda?
Měla jsem k vydání připravený materiál, který jsem chtěla
nahrát s kompletní kapelou. Jenže teď je takové období, kdy
mají všichni tolik práce a svých vlastních věcí, že to bude
chvilku trvat, než vůbec budeme ve skupině schopni nové věci
sehrát a připravit.
Vy míváte běžně v zásobě několik alb?
To je dáno tím, že mě baví tvořit soustavně. Ale jsou to taky
náhody, úlety. Jako s mojí mamkou. Měla depresivní období,
říkala, že pořád pracuje a nemá čas sama na sebe. Nakonec se
mi svěřila, že by se chtěla vrátit k divadlu, kterému se před
lety věnovala. Tak jsem jí řekla: Mami, vždyť máš tolik
kámošek! Tak něco dejte dohromady! A mamka tedy že místo
víkendového hraní pokeru budou dělat s ženskými divadlo.
Hledala, co by tak mohly udělat, a napadla ji francouzská
komedie Osm žen. Vytiskly si scénáře a začaly zkoušet, mamka
to vedla a já dostala na starost hudbu. Fakt strašná sranda!
Jak to dopadlo?
Samozřejmě se to celé rozpadlo. Všechny ty ženské mají děti,
některé to v životě nemají lehké, ale všechy milují zábavu.
Typická fajná ostravská parta. Ale já mám od té doby
připravené zvláštní, strašně pozitivní album, které by nikdy
nevzniklo, kdyby mamka neměla životní krizi a chvilku nebyla
na práškách.
Podobně jako řada jiných domácích i zahraničních umělců se
snažíte nové album zaplatit prostřednictvím portálu hromadného
financování, který se u nás jmenuje Hithit.cz. Máte pocit, že
tento způsob financování uměleckých projektů má u nás
perspektivu?
Mně dal o Hithit.cz vědět kamarád, který mi dřív dělal PR. A
protože jsem si všimla, že spousta lidí kolem to používá –
třeba moje oblíbená Monika Načeva –, tak jsem si řekla, že to
taky zkusím. Sice jsem už měla desku hotovou, ale napadlo mě,
že když už si vše financuju sama, že by mi moji příznivci
mohli nějakou částkou přispět. Za odměnu posílám dárcům svoje
obrázky a hudbu.
Říkala jste, že album jste si vlastně natočila a vydala sama,
co tedy bylo třeba zaplatit?
I když to vznikalo v mém studiu, takže byly náklady hodně
osekané, musela jsem zaplatit mix a mastering. Navíc ten
saxofonista byl docela drahý…
Ano, Joe Cohen. Kde jste k němu přišla a na kolik vás přišel?
Seznámila jsem se s ním přes Bena Yonase, což je americký
producent, který dělal s Lenkou Dusilovou album Mezi světy. Na
té desce jsem Lence taky něco nazpívala, takže jsme se znali,
navíc jsem spolu všichni pařili v New Yorku, kde jsme byli ve
stejné době. Už je to pár let... Napsala jsem tedy Benovi a on
mi asi za hodinu odepsal, že nejlepší saxofonista, kterého
zná, se jmenuje Joe Cohen. A za půl hodiny jsme měli s Joem
domluvený termín na další den. Docela jsme si sedli.
Vydání vaší desky předcházela epizoda s názvem alba. Původně
měl znít Ohně, ale protože ve stejné době ohlásila nové album
podobného titulu Lucie Vondráčková, nakonec jste album
přejmenovala na Šraf.
To byl další takový úlet. Mně se o tom názvu zdálo v Americe,
dokonce dvakrát. A jednou prý tak, že jsem se ve spánku
posadila a třikrát po sobě řekla šraf, šraf, šraf, jako by
štěkal pes. Tak jsem si řekla, že to asi není náhoda, jenže
jsem udělala tu hloupost, že jsem začala přemýšlet,
kombinovat, proč že se to má jmenovat zrovna Šraf, co to
vlastně znamená… A protože jedna z nových písniček se jmenuje
Ohně, což je takový mystický název, pojmenovala jsem po ní
celé album. A pak jsem zjistila, že Lucka Vondráčková právě
vydává nové album Oheň. Takže změna! Vrátila jsem se k titulu
Šraf a říkala si: Zase jsi, Vojnuško, neposlechla svou intuici
a zase jsi na to doplatila. Takže mi ta Lucka vlastně otevřela
oči. To by byl hezký titulek, že? „Lucka Vondráčková mi
otevřela oči“...
Milan Šefl, publicista
Foto Tomáš Tesař
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 4. 6.
Foto Tomáš Tesař |
