Číslo 29/ 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s novinářem.
Janem Petránkem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

V Iráku čeká smrt opravdu všude

Americký válečný thriller Smrt čeká všude (vysílá ČT2 v neděli 21. července ve 22.35) , ověnčený šesti Oscary, ani v nejmenším nenaznačuje, že by jej natočila žena – režisérka Kathryn Bigelowová. Bez sebemenšího soucitu či naopak senzacechtivosti, s lakonickým reportážním nádechem přibližuje práci pyrotechniků, kteří v iráckém Bagdádu odstraňují pumové nástrahy.

Hrdinové se tak často ocitají v kontaktu se smrtí, že ji téměř přestávají vnímat, i když si zajisté přejí, aby se ve zdraví dožili příštího dne

V řetězci volně plynoucích epizod autorka líčí osudy skupinky odborníků, kteří nasazují vlastní život, aby jej zachránili ostatním – druhům ve zbrani i civilistům. A ukazuje, jak extrémně nebezpečné povolání vede k otupení sebezáchovného pudu. Však se v úvodním titulku dočteme o tom, že válka se pro vojáka může stát drogou, bez níž se neobejde.
Reportážní rozměr vyprávění, důsledně přidržujícího diváka ve stejném informačním vakuu, v jakém se nacházejí i protagonisté příběhu, naznačuje nejen roztěkaný pohled kamery. Způsob snímání vyhlíží, jako kdyby se režisérka sama účastnila zásahu nikoli jako vnější pozorovatelka, ale jako přímá účastnice, vystavená témuž ohrožení jako vojáci. A život odhodlaných protagonistů, (ne)herecky pojednaných v dokumentárním stylu, neohrožují jen v pouličním prachu skryté výbušniny, ale také ti, co je tam položili.
Ač pyrotechnici mohou používat speciálního, dálkově řízeného vozítka, zejména nový velitel zásahové minijednotky vše nejraději ohmatá vlastnímu rukama, ochoten svléci neohrabaný ochranný oděv, aby se snáze dostal k roznětce. I když se tito specialisté neúčastní bojů, snadno se ocitnou v jejich centru, když je znenadání začnou ohrožovat ostřelovači. Bezprostřednost i naléhavost takto pojednaných zásahů, důsledně snímaných z pozice jejich aktérů, je až omračující.
Režisérka neřeší etický rozměr přítomnosti amerických vojsk: z tohoto hlediska vlastně předkládá svého druhu modelový případ extrémně vyčerpávající práce, která stále nahání hrůzu a strach (nikoli náhodou jsou průběžně zveřejňovány počty dnů zbývajících do ukončení mise), a jejího ničivého dopadu na psychiku. Hrdinové se tak často ocitají v kontaktu se smrtí, že ji téměř přestávají vnímat, i když si zajisté přejí, aby se ve zdraví dožili příštího dne. Budou však schopni začlenit se do normálního života?

Jan Jaroš, filmový publicista



  Je to divný rok
  Zpěvník Jana Buriana
 
  
Tři akordy pro Vandama
  Pořiďte si
 
  Když bezbožní nemají pokoje
  Navštivte