|
|
Tři akordy pro Vandama
Pátá próza Jaroslava Rudiše (1972), v současnosti doma zřejmě
nejpopulárnějšího a v zahraničí nejžádanějšího českého
spisovatele, překvapí čtenáře hned úvodem, jak je jiná, jak
výrazně se liší od autorova předcházejícího románu Konec punku
v Helsinkách (2010).
Zatímco minulé číslo vystavěl Rudiš jako text s poměrně
komplikovanou strukturou, kde se střídají jak časoprostorové,
tak stylové roviny, jako text o několika rámcích, letošní
Národní třída, vydaná pod hlavičkou pražského Labyrintu, má
žánrové kvality poněkud jiné. Jde o novelu, nikoli o román, s
čímž souvisí jednoduchá, „tříakordová“ dějová linie a naprosto
zřetelná příběhová stavba. Rudiš ubral na postmoderních
kompozičních finesách (které mu vlastně ani moc neseděly) a
přidal na tempu vyprávění. Vzdušná sazba knížky připomene na
první pohled báseň v próze. Krátké holé věty jsou zalamované
jako verše, text letí po stránkách až s jistou bezohledností
dravé řeky, nicméně nikoli bezúčelně: novela silně a suverénně
mohutní – a graduje.
Anamnéza českého fašounka
Hrdina je tentokrát jeden, byť jaksi trojjediný. Říká si
Vandam, protože má rád Jeana-Clauda van Damma, koncem
osmdesátých let minulého století hvězdu béčkových akčních
filmů, dnes už poněkud povadlou karikaturu, o kterou není
zájem zřejmě ani ve výprodejích. Rudišův Vandam je na tom
navenek podobně: kdysi prý stál na barikádách na Národní
třídě, když se v Praze „dělala“ revoluce, po letech mu ale ze
života nezbývá vlastně nic – jen to falešné „sametové“ snění.
Vandam reprezentuje working class se vším, co k téhle sociální
kategorii patří. Moc toho není: vedle monotónní práce vlastně
už jenom chlastání po hospodách, které plní funkci jistého
sociálního lubrikantu, a sem tam rvačka, když je třeba
„upustit páru“, protože sex není zrovna po ruce, a navíc
vždycky stejně jenom obnaží emocionální defekty na obou
stranách.
Na první pohled je tedy Vandam typický český fašounek, který
si život pro jistotu redukoval na nějaké ty mantry, absurdní
„pravdy“ a prázdné rituály, omílané a praktikované dnes a
denně. Ve stejné hospodě. U stejného stolu. Se stejnou
stafáží. Rudiš se mu ale neposmívá, je ke svému hrdinovi
vlastně slitovný. Hledá kořeny jeho životní prohry, provádí
anamnézu. Z ní vycházejí jako „peklo“ možná až příliš
samozřejmě „ti druzí“: otec sebevrah, šílená matka, bratr
manažer. Tahle konstelace nedává Vandamovi žádnou šanci na
reálný únik, rýsuje před ním jenom hrůznou vizi, že nakonec
bude stejný jako jeho otec, který zas kopíroval svého otce.
Kdysi se zkusil tomu postavit, ale stala se z něj jen
„nejslavnější místní smažka, co chce všechny poučovat o
životě“.
 Rudiš
zmelancholičtělý
Nicméně současně se tehdy ve Vandamovi otevřel jakýsi
imaginativní pramen, táhnoucí se napříč tisíciletími, skutečně
až ad fontes. V hlavě mu dozrál obraz „válečníka mírotvorce“,
„Římana. Evropana“, který „musí věřit svým instinktům“. Tahle
rovina zlidšťuje hrdinu ve čtenářových očích asi nejvíc.
Jednak ukazuje naplno zoufalý rub agresivního exhibicionisty,
falešného hráče s dějinami, s druhými i s vlastním osudem,
jednak je sympaticky kritická k surové účelnosti
mocensko-ekonomických mechanismů, na kterých stojí většina
dnešního světa. Vandamův příběh, který hrdina předává snad v
jakémsi mystickém vytržení svému synovi, nemůže skončit jinak
než tragicky, nemůže se uzavřít než v bodě, ze kterého vyšel.
Rudišova fatalita je nakonec nemilosrdná, až brutální.
Vandam vnější, Vandam vnitřní a Vandam mystický nakonec
splývají v typickou Rudišovu figuru, známou dobře z jeho
prvních tří próz – v postavu outsidera, útěkáře, do jisté míry
štvance. Člověka prchajícího před vlastním stínem. Jestliže v
prvních třech knížkách se ale na konci otvíraly před hrdinou
jisté výhledy, někdy dokonce nadějeplné, v Národní třídě není
na horizontu vidět vůbec nic. Zbyly jen smutek, marnost,
nekonečná prázdnota. Jaroslav Rudiš ztragičtěl,
zmelancholičtěl – podobně jako kdysi Michal Viewegh v
retrospektivní Vybíjené (2004). To ale nebere jeho stylu na
síle a zvolenému tématu na závažnosti ani aktuálnosti. Vandam
jistě nehraje v téhle tragédii sám.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
|
