|
|
 Ivan
Němec, publicista
Klasika stále aktuální
Rozhlasová hra Válka s mloky, jejíž reprízu nabídla stanice
Vltava (15. 6. 2013), vznikla podle stejnojmenného díla Karla
Čapka před pětapadesáti lety (1958). Z dobových recenzí je
patrné, že již tenkrát se o inscenaci mluvilo jako o
mimořádném uměleckém činu. Zasloužila se o to nejen výjimečně
podařená dramatizace Jaroslavy Strejčkové, ale i vynikající
herecké výkony spolu s objevnými režijními postupy tehdy
teprve začínajícího režiséra Jiřího Horčičky.
Autorka scénáře se musela vypořádat s prózou, která je
kompozičně komplikovaná a žánrově těžko zařaditelná. V Čapkově
díle se střídá publicistický styl s žánrem dobrodružné i
vědeckofantastické literatury, prvky satirické literatury se
prolínají se znaky utopické prózy i filozofického románu.
Román nemá jednoho hrdinu, který by procházel celým dějem, ale
každé z dějišť, často se střídajících, má svého epizodického
protagonistu i osobitý výrazový styl. Jaroslava Strejčková ve
své dramatizaci rezignovala na obvyklý realistický postup a
zachovávajíc stylovou rozrůzněnost předlohy, zpracovala ji do
živého a barvitého dramatického tvaru, jenž navzdory neustálým
proměnám scén zůstává celistvý a jasně srozumitelný. Úspěšně
se jí podařilo „vměstnat“ celý román do dramatu trvajícího sto
pět minut, během nichž málokoho napadne, že by byl ochuzen o
některé sekvence předlohy. Naopak objevujeme a obdivujeme,
kolik je v Čapkově díle humoru a ironie, s níž se autor
pošklebuje velkohubým projevům politiků, vážně míněným
blboučkým návrhům na reorganizaci školství pro mloky,
těžkopádným a myšlenkově zcela vyprázdněným filozofickým
úvahám. Čím dál víc s úžasem zjišťujeme, že Čapkův příběh
neztratil nic ze své časovosti. Při scénách, v nichž se řeší
obchodně výhodné dodávky zbraní protivníkovi, neboť dosavadní
embargo se jeví nerentabilní, při výjevech, v nichž kšeft a
zisk jsou důležitější než úvahy o bezpečnosti, si nevěřícně
uvědomujeme, že arcidílo ironie, jež vzniklo před více než
pětasedmdesáti lety, zobrazuje to, co se dnes děje kolem nás.
Tyto panoptikální obrazy světa režisér Jiří Horčička dokonale
a věrně vykreslil. Na straně jedné dokázal pomocí hudby, zvuků
a ozvláštněného hlasového projevu vytvořit postavy osobitě
promlouvajících mloků a přiblížit jejich prostředí. Na straně
druhé naopak bez jakýchkoliv technických prostředků nechává
zaznívat jen dokonale propracovaný herecký projev. Mistrovská
práce s hlasem působí na posluchače tak, že se konkrétní
postavy a výjevy před námi objevují jako na jevišti nebo na
filmovém plátně. Například scéna, v níž Kapitán van Toch v
podání Jana Pivce popisuje rozšafně panu Bondymu (B. Veverka)
své první setkání s ještěrkami-mloky a s chutí při tom popíjí
čerstvě načepované pivo, by mohla vstoupit do učebnic
rozhlasového herectví, protože detailně prokreslený hlasový
projev je tak plastický, že se nejen přetvoří v opticky
vnímaný obraz, ale navíc u leckoho probudí i chuťové buňky.
Podobných příkladů bychom z Horčičkovy inscenace mohli vybrat
pěknou řádku. Nedivme se, vždyť ji obsadil herci, jejichž
interpretační umění dlouhá léta zářilo jak na jevišti a ve
filmu, tak v rozhlasovém studiu. Při poslechu Karla Högera
(Autor-vypravěč), Rudolfa Deyla ml. (Povondra), Rudolfa
Hrušínského, Františka Kreuzmanna, Františka Filipovského a
více než desítky dalších umělců se marně bráníme tradičnímu
klišé, když o jejich precizním výkonu řekneme, že je těmito
hereckými hvězdami vrchovatě naplněn.
Rozhlasová Válka s mloky zůstává po více než půl století od
své premiéry nevšedním dokladem vynikající práce dramatické,
dramaturgické, režijní i herecké. |
