|
|
 Max
Kašparů, psychiatr a pedagog
O kočce a vděčnosti
Svého času mi jeden malý chlapec položil hádanku tohoto znění:
Bílá kočka seděla u okna v místnosti a dívala se ven, strakatá
kočka seděla u téhož okna venku a dívala se dovnitř. Proč se
vzájemně neviděly?
Začal jsem uvažovat logicky a moje první – pochopitelně špatná
– odpověď zněla, že okno bylo špinavé. Ve druhém pokusu jsem
hledal řešení v situaci, že se událost odehrála v temné noční
době. Ani tato odpověď však nebyla správná. Ve třetím pokusu
jsem pracně vymyslel, že obě kočky byly slepé. Ale ani tato
odpověď se malému chlapci nezamlouvala. Nechal jsem se tedy
podat. Hoch se usmál a správnou odpověď mi prozradil. Bílá
kočka seděla u okna ráno a strakatá odpoledne.
Tato dětská hádanka mi připomněla staré antické přísloví,
které platí v dnešní době snad dvojnásob a říká, že štědrost a
vděčnost je ještě nepotkaly. Není ovšem štědrost jako
štědrost. Zhruba bych ji rozdělil do tří kategorií. Štědrost
jako projev lásky, štědrost jako projev vypočítavosti,
eventuálně její zvrácenější podoba, a tou je štědrost jako
projev otrokářství. První kategorie vychází ze srdce, druhé
dvě z hlavy.
Pokud obdarujeme milovanou bytost ze srdce, děláme tak bez
většího přemýšlení, skoro zkratkově, a radost bývá
dvojnásobná. Těší se ten, kdo dostal, i ten, kdo daroval.
Obdarovat někoho z vypočítavosti je jistou formou
všudypřítomné korupce a prachobyčejným handlem, kdy dárce dává
až poté, co si všechno nechal předem projít hlavou. Radost zde
neprožívá ani jedna strana, protože jde o jistou formu
obchodu. Vždyť ani u kasy v obchodním domě se zákazník
neobjímá s paní pokladní po zaplacení předloženého účtu. Zde
je obchod provedený veřejně a okamžitě, kdežto korupční
vyrovnávání se děje potají a po určitém časovém období.
Dojde-li k naplnění předem „obdarované“ dohody, měly by být
obě strany pouze spokojené. Není-li projevená vděčnost buď
dostatečná, nebo včasná, mohou se dostat ke slovu i
rychlopalné zbraně.
Nejhorší variantou je vděčnost, která obdarovaného morálně
zotročuje. Praktikují ji někteří rodiče vůči svým dětem.
Darovala jsem ti život, až do smrti mne budeš poslouchat.
Darovala jsem ti prostředky na studium, budeš dělat vždycky
jenom to, co po tobě budu chtít. V těchto případech už cítíme,
že se nejedná o štědrost v pravém smyslu slova, ale o
chladnokrevný kalkul. A na druhé straně nemůžeme hovořit o
vděčnosti obdarovaného, ale často o zotročující povinnosti
vůči dárcům. Tolik tedy k těm, kteří jsou nějakým způsobem
štědří.
Na šachovnici této vzájemné hry patří ještě forma daru a typ
obdarovaného. I dary je možné třídit do různých kategorií.
Dary hodnotné, bezcenné, smysluplné, nesmyslné, malé, velké,
pomíjivé, trvanlivé, hmotné, duchovní nebo dárky pořád
slibované… Existují i dary vynucené. Hodnota darů nespočívá
jen v jejich skutečné, tedy obchodní ceně, ale jejich
nadhodnotu dotváří i osobnost příjemců. Oblázek darovaný z
lásky má pro milující osobu větší cenu než celý valoun zlata,
papírový dopis od milované bytosti má větší hodnotu než vagon
papírových bankovek.
Různé jsou i typy obdarovaných. Lidé jsou velkorysí, nároční,
malicherní, odmítaví, urážliví i přehlíživí, ale v každém
případě, jak už bylo řečeno v úvodní dětské hádance, nevděční.
Další figurkou na oné šachovnici je pravá chvíle štědrosti,
protože jedno přísloví říká, že kdo rychle dává, dvakrát dává,
a proto aktuálním problémem při rozhodování není jen „čeho
více“, ale také „čeho kdy“. Nebezpečí sloganu „nikdy není
pozdě“ zde neplatí. Dovolím si ho doložit příkladem těžce
zraněného řidiče, který na železničním přejezdu možná ještě
zaslechl zvukovou signalizaci, ale její zvonění už pro něj
nebylo výstrahou, nýbrž umíráčkem. I když si na vděčnost těch
druhých ještě počkáme, buďme štědří včas. A onu strakatou
kočku u svého okna hned tak brzy nečekejme. |
