|
|
Nezapomenout se smát
Ačkoli byla křtěná Hedvika Marie, všichni ji znali jako Hedu.
Poznávali její tvář i hlas, obdivovali její šaty i účesy, měli
rádi její nezaměnitelný projev – Heda Čechová byla jednou z
nejoblíbenějších rozhlasových a pak i televizních hlasatelek.
Ovšem pouze do sovětské okupace. V únoru 1969 zmizela stejně
jako mnoho jejích kolegů na dvacet let z éteru. Rozhodně však
nezmizela z paměti posluchačů a diváků – ovšem i tak leckoho
možná překvapí, že letos v červenci oslaví pětaosmdesáté
narozeniny.
Narodila se v Praze na Malé Straně ve Vlašské ulici pod
Petřínem, tam, kde stojí Lobkovický palác, dnešní sídlo
německého velvyslanectví. Její maminka tam vyrůstala od
dětství. Tatínek pocházel z Doudlevic, z rodiny bohatého
mlynáře, a dětství prožil v Plzni. „Můj otec byl záložní
důstojník a končil jako kapitán. Dále v mém příbuzenstvu byli
jeden generál a tři plukovníci, jeden italský a jeden ruský
legionář. Když se rodina sjela, pořád se bojovalo. A když se
zrovna nebojovalo, tak třeba přišli na přetřes herci, a hlavně
herečky. A já si tehdy řekla, že nikdy nechci za muže ani
herce, ani vojáka. No a můj první manžel byl herec a druhý
plukovník, tedy za normalizace bagrista, po roce 1990
generál!“ vzpomíná Heda Čechová na svou rodinu. Její tatínek
Jaromír Šimandl byl ale hlavně rozhlasák. Do Československého
rozhlasu nastoupil v roce 1929, to byl Hedě jeden rok. Začínal
pěkně od píky a postupně se vypracoval až na ředitelství.
Nejmladší externistka
Sotva se Heda naučila číst, začala účinkovat v dopoledním
rozhlasovém vysílání pro školy. Ale jak říká, nikdy nemívala
typicky dívčí sny, že bude herečka nebo zpěvačka. A ani
náhodou by ji prý nenapadlo, že se stane hlasatelkou. V
jedenácti letech udělala zkoušku na reálné gymnázium ve
Vršovicích. Ráda se učila, hodně četla, hrála na klavír,
malovala i sportovala. A rok před maturitou se rozhodla, že
bude studovat chemii. „Asi za to mohl náš sympatický chemikář.
Jenže můj otec mi oznámil, že mě na studiích nebude
podporovat, že se stejně brzy vdám a budu mít děti, tak k čemu
by mi byla vysoká škola! A tak jsem začala přemýšlet, kde bych
si mohla na studia vydělat.“
Jak už to bývá, svou roli sehrála náhoda. Bylo to na jaře
1947. Tehdy se jí otec zeptal, jestli se nechce zúčastnit
konkurzu na rozhlasovou hlasatelku. Odmítla, ale pak se jí to
rozleželo v hlavě a rozhodla se to zkusit. Otci o tom nic
neřekla. Nechtěla mít pocit, že má protekci.
„V rozhlase ve studiu II byla vten květnový den spousta
uchazečů,“ vzpomíná. „Byla jsem našprtaná k maturitě, a tak
pro mě zkouška byla vcelku snadná. A hlavně jsem ji nebrala
nijak moc vážně, vlastně jsem si chtěla jenom ověřit, jestli
bych na tu práci měla. A ono to vyšlo! Dvanáctého června 1947
jsem maturovala a následující pondělí jsem už nastupovala jako
externí, a také nejmladší hlasatelka Československého
rozhlasu.“
Těžké časy
Rozhlasové prostředí pro ni nebylo cizí, díky svému otci
většinu rozhlasáků znala od dětství. „Mými kolegy se stali
veselý a vtipný Zdeněk Mančal, uhlazený křesťan Standa Kozák,
sportovní a galantní Otto Kukral – tři hlasatelé, kteří
památného 5. května 1945 neohroženě volali z rozhlasu o pomoc.
Nemůžu zapomenout ani na Růženku Hájkovou, pravou dámu,
manželku vysokého důstojníka v diplomatických službách,
hlasatelku BBC a přítelkyni paní Hany Benešové, na lenivého
„méďu“ Láďu Štorkána, elegantního a pozorného Jaromíra
Matouška, ochotného a přátelského Ádu Máchu a další a další. A
také na Vladimíra Čecha přezdívaného Voloďa – jeho maminka
byla totiž Ukrajinka –, později mého manžela a otce mého syna
Vladimíra. Ten mi v mých začátcích svými trefnými připomínkami
velice pomohl.“
Za mikrofonem se Hedě Čechové začalo dařit. Dokonce svým
projevem zaujala i tehdejšího ministra zahraničních věcí Jana
Masaryka. „Když jsem mu byla představena, zvolal něco o tom,
že mám nejen hezký hlas, ale i hezké nohy, a nabídl mi roční
stáž v londýnské BBC. Oznámil mi, že odjedeme někdy v březnu
1948 a že věří, že ze mě bude světová hlasatelka.“
Jenže zakrátko přišel Vítězný únor a všechno bylo jinak. Na
podzim roku 1948 byl Jaromír Šimandl z politických důvodů
vyhozen z rozhlasu. „Můj krásný tatíček, sportovec tělem i
duší, vlastenec, člověk, který se za války staral o pozůstalé
po vězních v koncentrácích, vyznamenaný bojovník o rozhlas při
Květnovém povstání byl totiž jiného politického přesvědčení,
než jaké bylo žádané. Nemohl se s tím vyrovnat a 23. května
1949 se zastřelil. Přesně na den svých pětačtyřicátých
narozenin měl pohřeb.“
Rok předtím prodělala Heda Čechová těžký zápal plic a infekční
žloutenku. Přestože měla stále zdravotní problémy, pracovala –
tedy musela pracovat. Její ovdovělá matka, žena v domácnosti,
celý rok nedostala po otci penzi a zůstala bez prostředků,
šestnáctiletá sestra byla studentkou gymnázia. „Kdybych byla v
této situaci z rozhlasu odešla, byla bych bývala dostala
takový kádrový posudek, že by mě snad ani doly nepřijaly. Do
smrti budu vděčná tehdejšímu generálnímu řediteli rozhlasu
Kazimíru Stahlovi, komunistovi, válečnému politickému vězni
německých koncentráků, který se mě zastal a řekl, že přece
dcera nemůže za svého otce,“ vzpomíná Heda Čechová.
 Do
televize
A pak přišla další rodinná tragédie. Hedin strýc inženýr
František Klíma byl jako nejbližší spolupracovník Milady
Horákové zatčen a odsouzen na doživotí. V roce 1968 dostal
sice milost, ale to už byl v bezvědomí. Pár metrů za věznicí v
sanitce umřel. „Tehdy jsem pochopila, že člověk potřebuje v
životě nejen štěstí, ale také odhodlání vydržet a jít dál.
Zachovat klid, nezapomenout se smát a snažit se dívat na život
s nadhledem. Jde to – musí to jít,“ říká hlasatelka, která
přes veškerou tíhu, která ji v životě potkala, rozdávala svým
posluchačům pohodu a oni ji za to zaplavovali spoustou vřelých
dopisů. V rozhlase četla zprávy, uváděla program a režiséři ji
obsazovali do různých pořadů. Ozval se i Krátký film, na
Barrandově natáčela komentáře k filmům, uváděla pořady na
jevišti, jezdila na zájezdová představení po vlasti i do
ciziny.
A také začala spolupracovat s Československou televizí. V roce
1960 rozhlas opustila a stala se jednou z prvních televizních
programových hlasatelek. „Z rozhlasu jsem byla zvyklá všechno
číst, i v televizi bylo tehdy zvykem mluvit z papíru a jen
občas se podívat do kamery. Ale já věděla, že takto to dělat
nechci. Začala jsem mluvit spatra. Upravovala jsem si dodané
texty takzvaně ‚do pusy‘, přes tvrdou cenzuru jsem si vkládala
do přehledu tu a tam vlastní větičku, abych s diváky navázala
co nejužší kontakt. Snažila jsem se povídat si s nimi tak,
jako bychom seděli společně u nich doma v obýváku. Přiznávám,
byla to dřina, protože mikrofon i televizní kamera jsou
potvory, odhalí každé zaváhání či nesoustředěnost. Ale zvládla
jsem to. Po mně začaly hlásit zpaměti i ostatní kolegyně.
Žádné ‚černochy‘, tedy čtecí zařízení, jsme tenkrát samozřejmě
ještě neměly!“
A pak nastalo jaro 1968, doba uvolnění a příslibu svobody,
která bohužel trvala tak krátce. Po srpnovém přepadení naší
republiky obsadili sovětští vojáci nejen rozhlas, ale i budovu
televize ve Vladislavově ulici. „Vysílat jsme samozřejmě
nemohli. Když konečně okupanti odešli, zanechali po sobě
strašlivý nepořádek: vykradené skříňky, zmizel mi kufřík s
líčidly, pracovní pláště, oblečení i střevíce... Na svou první
hlasatelskou službu po tomto ‚přerušení‘ jsem si oblékla černé
šaty a hlášení jsem suše přečetla, téměř jsem se ani
nepodívala do kamery. Pochopitelně z toho byl velký průšvih.
Ale tehdy jsem ještě směla hlásit dál.“
Za trest do archivu
Na Štědrý večer toho roku se Heda Čechová oblékla naopak do
bílého. Chtěla tím dát najevo, že u některých národů právě
bílá symbolizuje smutek. „Večerní hlášení jsem zahájila básní
svého milovaného básníka Jaroslava Seiferta. Pan Seifert už
byl v té době v nemilosti, protože v rozhlase přečetli jeho
dopis, kterým protestoval proti sovětské okupaci. Napsal mi
pak krásný dopis, dodnes ho mám schovaný: ‚Vážená a milá paní
Hedo Čechová, ze srdce děkuji za laskavý pozdrav
štědrovečerní. Snad mi uvěříte, že jsem opravdu potěšen. O tu
laskavost měl jsem svátky pěknější a příjemnější. Ale musíte
mi uvěřit, jestliže Vám něco svěřím. Byl jsem upřímně rád, že
jste to byla právě Vy, a spěchám – ještě je chvíli čas – abych
Vám popřál do příštího roku hodně radosti a pohody.“
V únoru následujícího roku dostala Heda Čechová zákaz
vystupovat na obrazovce. Zprvu ještě směla číst komentáře k
televizním filmům mimo obraz, pak už nešlo ani to. „Jednou,
když jsem čekala na svůj hlasatelský vstup, vpadli do
místnosti hlasatelek dva úplně opilí muži. Jednoho z nich jsem
znala od vidění, toho druhého jsem nikdy předtím nepotkala. A
právě ten na mě začal křičet: ‚Seš sice naše nejlepší
hlasatelka, ale dokud tady budeme my, ty hlásit nebudeš!
Protože ses dala k nim!‘ A svůj slib dodrželi celých dvacet
let.“
A tak byla Heda Čechová přeřazena do archivu, kde za mizerný
plat značila a evidovala gramofonové desky. Neměla to lehké.
Tehdy byla samoživitelka se sedmnáctiletým synem. Mohla sice
bouchnout dveřmi a odejít, ale nechtěla to vedení televize
takto ulehčit. Jak říká, čekala, až ji sami vyhodí. Jenže k
tomu zřejmě nikdo nenašel odvahu, a tak zatím zůstávala a
přežívala.
„Jeden čas jsem dokonce uvažovala i o emigraci. V Hamburku mi
němečtí přátelé drželi místo starší manekýny, mohla jsem také
jít do Svobodné Evropy. Ale můj syn byl tehdy právě čerstvě
zamilovaný a odejít nechtěl. Bez něj bych samozřejmě nikdy
neodešla. Když se za pár měsíců zase odmiloval, bylo už
pozdě.“ Ale přece se našlo pár lidí, kteří se od ní
neodvrátili a nepovažovali ji za černou ovci. Lákavá nabídka
přišla z Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela
Macana. Začala namlouvat knihy, časopisy a učebnice pro
nevidomé a tato práce jí vydržela až dosud. Úterky dostaly v
jejím týdenním rozvrhu pevné místo. Dobře ví, že tahle činnost
má smysl, že není marná.
Jitka Škápíková, publicistka
Snímky archiv Hedy Čechové |
