|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Pohnutá historie letitého hradu
V hradu sídlí málokterý evropský prezident či král; pokud
úřadují v historické budově, jde většinou o zámek či palác,
někdy dokonce znovu vystavěný podle původního, mezitím
zbořeného vzoru.
Mezi výjimky, které potvrzují pravidlo, donedávna patřil
lotyšský prezident. Ale jeho sídlo, Rižský hrad, poničil v
červnu oheň. Rekonstrukce objektu, která začala už před
požárem, se proto notně protáhne, a také prodraží.
Prezidentská kancelář se do hradu bude moci vrátit až za dva
roky. Prohořela střecha a poškozeno bylo na čtyřicet tisíc
exponátů Lotyšského historického muzea. (Areál krom prezidenta
hostí i některé kulturní instituce.) Škody prý nejsou
nevratné, což je dáno i tím, že oheň stačil olíznout jen málo
exponátů. To už více škodila voda, kterou do Rižského hradu
nachrlili hasiči. Citová újma však musí být značná.
Je tak snadné v tom Lotyšům rozumět! Při pohledu na siluetu
Hradčan většina Čechů jihne. Pražský hrad je pro nás symbolem
národní svébytnosti, důvodem k hrdosti. Milujeme ho. A
představme si, že bychom z něj viděli šlehat plameny! Co
bychom asi při tom pohledu cítili? Pro Lotyše, národ s
pohnutým historickým osudem a úctyhodným kulturním dědictvím,
jsou nezávislost a její viditelné symboly stejně důležité jako
pro nás, ne-li ještě důležitější. S obnovou jejich
prezidentského sídla jim nepomůžeme. Ale můžeme udělat něco
jiného, snadného, a přece cosi, čím decentně vyjevíme
sounáležitost. Prostě si budeme dál vyprávět o Rižském hradu.
Vždyť je to samo o sobě mimořádně zajímavé téma, požár
nepožár.
Hrad má dlouhou a nepokojnou historii, která se začala psát ve
13. století. Z původního objektu, který vystavěl Řád mečových
rytířů a zasvětil ho svatému Jiří, se do dnešních dnů
dochovala jen kaple. Ta, stejně jako zbytek stavby, musela být
zbudována z kamene dováženého z Německa. Nikoli kvůli
nedostatku kamene v okolí: tamní dolomit by se dal snadno
těžit, nebýt neustálých válek. Než nablízku otevřít lom a
hlídat ho ve dne v noci, a stejně tak bedlivě střežit i cesty,
po nichž by se dolomit dopravoval, už bylo jednodušší přivézt
kámen ze staré vlasti po moři. Budiž to řečeno jasně:
Staviteli hradu byli Němci. A byli to opět Němci, kdo Rižský
hrad dvakrát zboural.
Riga totiž patřila k hanze, mocnému obchodnímu spolku s
vlastní armádou, který rád válčil jak se světskými, tak s
duchovními mocnostmi. Rižští měšťané byli na kordy – vlastně v
té době na meče – s livonskou větví Řádu německých rytířů.
Tento nástupce Řádu mečových rytířů převzal i Rižský hrad.
Měšťané a Řád německých rytířů se bojově střetli už v
devadesátých letech 13. století kvůli zdánlivé prkotině –
sporu o regulaci přilehlé řeky Daugavy – a pak znovu v roce
1330. Měšťané prohráli. A protože v roce 1297 zničili hrad
svatého Jiří, nakázala jim mírová smlouva, aby Řádu poskytli
náhradní pozemek na stavbu nového hradu. Neví se, zda vyrostl
vně, či uvnitř městských hradeb, ale i on byl zničen, a to na
přelomu 15. a 16. století, za dalších bojů mezi Rižany a
Řádem. Ani tahle válka neskončila pro měšťany vítězně. Porážku
od nich neodvrátily ani dostatečné zásoby na dobu obléhání,
ani obří dělo střílející obloukem, moždíř s poetickým názvem
„Nazývají mne Havran a cokoli, nač spadne mé vejce, se rozlomí
vedví“.
Poražení museli uhradit stavbu dalšího řádového hradu v Rize,
v němž se obrážely nejnovější fortifikační výdobytky. Budova
zmizela pod pozdějšími přestavbami, ale dva pozůstatky této
pevnosti jsou k vidění dodnes: jsou to dvě kulaté věže v
rozích dnešního prezidentského areálu. Bohužel se nedochoval
takřečený dansk, odpadní věž stojící nad řekou Daugavou, kam
se přes krytý spojovací můstek běhalo na záchod.
Rýpala může napadnout otázka: Proč by se měli Lotyši citově
vázat ke hradu, který stavěli a o nějž bojovali Němci? Inu –
že bychom tomu nerozuměli právě v Česku, kde svatovítskou
katedrálu začali stavět Francouz a Němec?
|
