|
|
 Jdi
a trp, sděluje Robert Bresson
Od proslulého francouzského režiséra Roberta Bressona
(1901–1999) známe téměř všechny jeho filmy: vyznačují se
výrazovou střídmostí, snad až minimalismem – a často se
zabývají lidským utrpením (K smrti odsouzený uprchl, Muška,
Něžná), někdy dokonce strádáním zvířete (trpělivý oslík ve
snímku A co dále, Baltazare). Také v jednom z jeho prvních děl
Deník venkovského faráře (3. srpna ve 23.20 ho uvádí ČT2),
natočeném v roce 1951, nalezneme trpitelskou postavu kněze
(Claude Laydu) zápolícího jak s bolestivou chorobou, tak s
odporem a přezíráním svých farníků. Pokora, s jakou nese svůj
kříž, snad může působit až nadneseně, teatrálně, jakoby
vizionářsky, avšak vyprávění o něm si výmluvnost a dramatickou
působivost uchovává podnes.
Bresson tu ještě dodržuje dobová klišé (například časté
užívání zatmívaček), bolestně prožívané události si titulní
hrdina vybavuje při psaní deníku. Zpřítomnění jednotlivých
zážitků je místy dokonce ztrojováno: zejména v první polovině
– kdy knězi ještě zbývají fyzické síly – je každá epizoda
uvozena pohledem na psaní deníkového záznamu, který odkazuje k
minulosti, a teprve do takto pojatého záznamu se prolíná sama
jakoby zpřítomnělá událost, jíž se zápis týká. Farářovy úvahy
však postupně přestávají být provázány se psaním deníku,
odrážejí právě probíhající dění – zvláště od okamžiku, kdy se
kněz vydává za lékařem do města, jenž mu potvrdí zlý ortel.
U kněze, člověka spíše neprůbojného, pronásledovaného
zdravotními problémy i nepochopením okolí, vystupuje do
popředí zejména osamocenost. Téměř symbolicky vyznívá, že
kvůli nemocnému žaludku může přijímat jen tvrdý chléb namáčený
ve víně – odkaz na osud Ježíšův je dosti zřetelný. Kněz
selhává v komunikaci s vesničany, kteří nechápou jeho
spirituální snahy ani asketicky vyhrocené žití. Odmítá
formální víru a požaduje niterný vhled, jenže všude naráží na
pokrytectví.
Deník venkovského faráře neskrývá své meditativní založení a
dotýká se i hlubin lidského prožívání: hrdina příběhu
traumaticky prožívá přesvědčení, že se Bůh vzdálil, ale přesto
je připraven ve zkoušce obstát. Bresson tak předznamenává
pozdější Bergmanovo „boží mlčení“, ovšem ještě nikoli ve
smyslu pochybností ve víře. Bressonův farář si do konce svých
chvil uchovává odhodlání zvládnout všechna protivenství, která
na něho dolehnou.
Jan Jaroš, filmový publicista |
