|
|
 Příběh
opravdové krabice
Celý život jsem s sebou stěhoval nevelkou papírovou krabici.
Do úschovy mi ji svěřila kamarádka Iskra, Bulharka, která
studovala v Praze FAMU. Se svým manželem, Maročanem Adelem,
bydlela na koleji a já se s ní znal asi od mých čtrnácti let.
Když moje matka odjížděla na nějaké turné, nechala mi doma
samozřejmě peníze na živobytí, jenže já je většinou hned
utratil za něco důležitějšího a na jídlo mi nezbylo.
Zachraňovali mě Iskra s Adelem, kteří mě s sebou brali na
večeře do menzy takzvaně „na hyenu“. Jsou asi o deset let
starší než já a patří k nejmilejším lidem, které jsem v životě
potkal. Úspěšně mi nahrazovali starší sourozence. S Iskrou
jsme chodili do kina a já jsem vždycky obdivoval její smích.
Dokázala se v nejnečekanějších situacích hlasitě a bez zábran
smát a strhávala mě s sebou, nedalo se to zastavit, i když
okolí obvykle netušilo, čemu se vlastně tak chechtáme. Poznal
jsem jen málo lidí s takovým smyslem pro absurditu i úplně
jednoduchou legraci... V létě mě s sebou vzali k moři do
Sozopolu, poznal jsem i Iskřinu rodinu v Sofii, naučil se
docela obstojně bulharsky a zamiloval se (beznadějně) do její
mladší sestry. Při jedné poměrně úmorné cestě vlakem ze Sofie
do Prahy mi Iskra strašně vynadala. Vzala mě do vedlejšího
prázdného kupé a tam mi oznámila, že se chovám jako idiot
(sobec, lakomec, drzoun, buran), a provedla to tak důkladně,
že se mi ta příhoda vybavovala ještě léta – vždycky když jsem
to potřeboval. Najednou se přede mnou vynořil její obličej a
slyšel jsem, jak říká: „Vzpamatuj se!“ Za tohle jsem jí
opravdu vděčný.
Pak Iskra s Adelem dostudovali a do Prahy přijely ruské (a
také bulharské) tanky. Zůstat tu nemohli a do Živkovova
Bulharska se jim nechtělo, a tak se rozhodli pro Maroko. Na
letišti mi Iskra předala krabici, prý se svými věcmi, které
nemůže brát s sebou a pro něž se časem vrátí. Krabici jsem
uložil do kumbálu tehdejšího hradčanského bytu a občas na ni
při úklidu narážel a různě ji přemisťoval. Během dalších let,
kdy jsme si s Iskrou sotva vyměnili pár dopisů a vinou různých
nástrah osudu se minuli i v době, kdy navštívila v Praze hrob
mé matky, jsem tu krabici bral s sebou pokaždé, když jsem se
stěhoval. A tak se povalovala v půjčeném ateliéru na Palmovce,
v malostranském bytě v Lázeňské, znovu na Hradčanech, když
jsem dělal domovníka v Martinickém paláci, v půjčeném bytě v
Břevnově, když nás z paláce vyhnali, a pak skončila mezi
desítkami neotevřených krabic v garáži domu, v němž bydlíme
teď.
Iskra s Adelem se mezitím přestěhovali z Maroka do Kanady,
měli spoustu dětí a časem i vnoučat a zdálo se, že jsme se
definitivně ztratili, to se stává. Jenže Adel mě jednoho dne
objevil na internetu, začali jsme si znovu psát a po více než
čtyřiceti letech jsme se znovu setkali v Praze. Kromě toho, že
přibyla moje žena a kupa dětí a vnuků na obou stranách, se
vlastně vůbec nic nezměnilo. Ani Iskřin smích, a to mě
potěšilo asi nejvíc. Když jsme se trochu uklidnili, najedli a
vypovídali, zašel jsem do garáže a přinesl krabici, do níž
jsem přes všechna ta stěhování a přenášení nikdy neměl odvahu
nahlédnout. Iskra, která na ni dávno zapomněla, ji otevřela a
ukázalo se, že jsou v ní dopisy a deníky z prvních měsíců, kdy
spolu s Adelem začali chodit. Lístky z prvních společných
návštěv kina, zamilované kresbičky a podobné relikvie...
„Myslela jsem, že se to někde ztratilo,“ řekla Iskra.
„U mě se neztratí nic,“ pravil jsem namyšleně. Co taky má v
takové chvíli člověk říct, že?
Ty věci se jim oběma budou opravdu hodit – za rok mají zlatou
svatbu...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
