Dvojčíslo 52-1 / 2013-2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Danielou Kolářovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

Zbyněk Vybíral, psycholog

O svátečnosti

Kolikrát za rok, a nejen před Vánoci, jsme se postarali o svátečnost, onu sekularizovanou svátost ve svých životech? Každý to známe: To by pro mě byl svátek, povzdechneme si, a myslíme tím výjimku v zaběhnutém, vytržení z šedi, prožití něčeho krásného a dostatek času nádavkem. Svátek je od toho, abychom přijali svátost.
Svátečnost má být součástí našeho životního rytmu. Má pravidelně přerušit práci a všednodennost. To, co je sváteční, si dopřejeme, ale nemůže toho být příliš. Pro mého syna bylo svátkem jít do kina. Šli jsme jednu neděli, druhou znovu, třetí už nechtěl. Přestalo to pro něj být svátkem.
Jedním z poslání některých médií, a nejenom masových, je také zprostředkovávání svátečního. Ano, je to paradoxní a vlastně i nebezpečné, člověk by měl umět svátečnost objevovat v sobě, ne ji dostávat naservírovanou. Však také říkám „jedním z poslání“. Pokud média dělají tuto práci dobře, pokud dobře fungují výstavní síně, nakladatelé, dirigenti, kdo z nás si tu a tam nedopřeje svátečního zastavení v jejich společnosti? Z nabídek si můžeme vybírat a vytvářet svůj rytmus. Svát prach z opakování všedního a zažít svátek neopakovatelného.
Mnohokrát jsem si řekl, jak různá může být práce v médiích a s nimi. To, co by někomu nedovolila hanba a dotírající otázky po smyslu života, druhý neřeší a klidně nabírá vědrem v žumpě – třeba jen nevkusu – a chrstá svou služebnost do kamery, dabingu, mikrofonu, na papír. Naštěstí mediální plavební kanál spoluvytvářejí i lidé, kteří náš život dokážou měnit v ustavičný pohyblivý svátek. Naši úctu zasluhoval třeba Thomas M. Messer, jenž letos na jaře zemřel. Čechoslovák, který „povýšil muzeum Solomona Guggenheima mezi nejvýznamnější kulturní instituce v USA a (…) vychoval celou generaci kurátorů“ (vyberu-li jen pár slov z nekrologu v The New York Times). Nemají vedle takových osobností mediální chrliči nevkusu výčitky svědomí? Prý ne, tvrdí mi lidé, kteří jich několik znají.
Nedávno jsem četl sloupek Petra Placáka v Respektu (2013/41) o tom, jak ho „úplně dostala“ cedule v norské přírodě – Máš právo chodit, kudy chceš, říkala mu. Můžeš se kdekoliv zastavit, jsi svobodný. – Krásné připomenutí! Pak napsal o tom, jak se v jiné zemi nemohl vykoupat v jezeru a v jiné zase jak kulturně kašlou na předpisy EU, protože „kultura je projevem mentální dospělosti svobodného“: každého z nás. Vyznívá to zkratovitě, ale ten sloupek o svátečnosti svobody se mi líbil. Jsme lidé. Ne mravenci pohybující se na předepsaných cestách, hlídaných předpisy, zákazy, normami, vyhláškami, novodobým „hlídáním pro hlídání“ (Placák). Svobodná cesta dnes nevede snadno ani krajinou vnější, v níž překážejí fotovoltaická pole, ale ani automaticky krajinou vnitřní. I ta je zahlcena zbytečnostmi, rámusem, nevkusem. Svobodná cesta se k svátečnosti prodírá „skrz“. A někdy ještě musíme mít – oči otevřené…
Každý den lepím oči k monitoru dlouhé hodiny. Je toho nezdravého čtení čím dál víc. Jednoho večera, na prahu adventu, jsem vytáhl z knihovny Seifertovu Halleyovu kometu. Ruka vedena náhodou (svátečnosti?) odložila pak knihu vedle rozečtené Paní Dallowayové (od Virginie Woolfové). Už asi tušíte. Zrak mi padl na obálky, jejich grafické provedení. Rozpoznal jsem rukopis. Rukopis Milana Grygara. Na chvíli mě napadlo, že knihy v knihovně seřadím svátečně podle grafických úprav, těch ve všední dny přehlížených klíčů. Vůbec mnoho klíčů přehlížíme.
Kdybych měl dost trpělivosti, změnil bych svůj rytmus následovně: alespoň jednou za život dovolil bych si prožít sváteční rok, v každém roce bych prožil sváteční měsíc, v každém měsíci sváteční týden a každý týden bych ctil neděli – jako babička na slovácké vsi kdysi. Co nám vlastně brání vydat se po vlastních cestách k rytmu se svátečností? Svátečnost je i potřeba psychická. Dejte mi pokoj, zvolali bychom nejraději někdy. Dejte mi klid, dejte mi svátek.
Tak si ho udělejme. Něco totiž nezměníme. Ale svátky mohou změnit nás. Třeba jen nakrátko; ale kdo ví, příště ta chvíle bude možná delší. Prožitím svátečního se stáváme lepšími, kulturnějšími a svobodnějšími.



  Příběh opravdové krabice
  Zpěvník Jana Buriana
 
  
Jak žít se svými traumaty
  Dívejte se
 
  Vídeň přímo výstavní
  Navštivte