|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Živé a mrtvé nakupování
Ať se to někomu líbí nebo ne, k Vánocům patří nakupování.
Nakupujeme samozřejmě i v ostatních ročních dobách.
Předvánoční nakupování je ale přece jen jiné než to obvyklé
každodenní, protože jeho účel a smysl je jiný. Zatímco v
dobách mimovánočních nakupujeme především pro uspokojení svých
potřeb, cílem toho předvánočního je udělat radost druhému,
blízkému člověku, na němž nám nějakým způsobem záleží, kterého
máme rádi. Dárek je tu vlastně jen prostředníkem, vyjadřujícím
náš vztah, materiálním vyjádřením imateriálního, citu.Chtít
udělat druhému radost ovšem znamená i rozvažovaní, nejistotu,
váhání, hledání toho, čím tuto radost skutečně způsobíme. A
proto je tak ulehčující, jestliže při všem tom vybírání máme k
pomoci někoho, kdo nám dokáže poradit, protějšek, který s námi
zvažuje různé možnosti, doporučuje, ale i upozorňuje na
nedostatky. Prostě a jednoduše dobrého prodavače nebo
prodavačku. Nazbyt jich dnes právě není, ale když najdete
takového nebo takovou, kteří své věci rozumějí a dovedou
poradit, je to radost. Koupit košili nebo kravatu pro mého
muže pro mne znamená jít do malého obchodu Hedvy na Příkopech,
a když potřebuji nový kuchyňský nůž, zamířím automaticky na
Národní. A vždycky si přitom vzpomenu, jak jsem kdysi v
rukavičkářství u Helusů v Brně s maminkou kupovala své první
kožené rukavice. To nebyl nákup, to byl obřad. Prodavačka
napřed z malých zásuvek lovila v hedvábném papíru uložené páry
rukavic mé velikosti, a když jsem si jedny vybrala, nasypala
dovnitř ze zvláštního posýpátka napřed trochu mastku, aby do
nich ruka lehčeji vklouzla, a pak mne poučila, že správně se
rukavice obléká tak, že se do ní napřed vsune ukazovák s
ostatními třemi prsty a teprve pak palec. Helusovo
rukavičkářství už víc než šedesát let neexistuje, a já si tak
rukavice oblékám dodnes.
Možná jsem staromódní, ale nedovedu si například představit,
že bych vánoční dárky vybírala na internetu. Na obrazovce
počítače běží před vašima očima řada předmětů, nemůžete si na
ně ani sáhnout, ani je potěžkat, nikdo s vámi nemluví, nikdo
vám neradí, nanejvýš nějaký text vychvaluje všechno zboží bez
výběru a vy jen zbytečně ztrácíte čas hledáním toho, co by
mohlo odpovídat tomu, co hledáte. Ten, s kým se tu setkáváte,
není konkrétní prodavač, který má třeba právě rýmu, ale jakýsi
anonymní virtuální nabízeč bez tváře, zajímající se nanejvýš o
vaši kapsu.
Ať už si ekonomická teorie donekonečna láme hlavu funkcí a
působením neviditelné ruky trhu, pro mne existuje hlavně ta
viditelná; ruka, která mi na trhu přes pult podá svazeček
petržele, do nastaveného koše klade mrkev, salát a nakonec pár
jablek a při tom si s trhovcem povídáme o tom, že pórek se
letos díky špatnému počasí moc nevydařil, ani ty pomeranče že
nemají žádnou chuť, a on mi je proto nenabízí. A já se, ještě
než zaplatím a uvolním místo dalšímu zákazníkovi, pozeptám,
jak se daří jeho mamince, s kterou tu on kdysi už jako mladý
kluk prodával. Tomu říkám trh já. Při všech těch řečech o trhu
s jeho neviditelnou rukou jsme jaksi zapomněli, že trh ve svém
původním smyslu znamená komunikaci, nejen výměnu zboží, ale i
setkávání lidí, že trh není jen produkce a prodej, ale že tím
nejdůležitějším činitelem v tom článku je člověk. Proč bychom
jinak tak rádi na trh chodili? Protože tady se s ní setkáváme,
s viditelnou rukou trhu, s lidmi. A bez nich je zboží mrtvé.
To je právě ono mrtvé nakupování, k němuž jsme odsouzeni ve
stále větších supermarketech, kde už není ani pult, kde by vám
nakrájeli deset deka salámu nebo uřízli kus hovězího na
polévku, ale všechno je rozporcované, zabalené, připravené,
ani salát už nemusíte umývat. A z prodavačů se stali němí
rovnači zboží do regálů. První lidské slovo tu uslyšíte –
jestli vůbec – až u pokladny.
Zboží je tu plno, všechno funguje, ale jaksi tupě, bez pohody.
Ta se vytratila spolu s viditelnou rukou trhu. |
