|
|
 I prázdná hrobka může být domovem
Sociální dokumenty o rozličných vyděděncích, kteří spadli na
dno společnosti, zajisté přitahují pozornost publika – zvláště
když vyhmátnou nějaký ohromující prvek, posouvající vyprávěný
příběh k ještě mohutnějšímu katarznímu účinku. Ve snímku Láska
v hrobě (uvádí ČT2 v neděli 12. ledna ve 20.00) pojednávajícím
o milenecké dvojici bezdomovců Honzy a Jany, kteří se usadili
na zanedbaném německém hřbitově v pražských Strašnicích,
nalezneme takových okamžiků hned několik: bojácnou Janinu
výpravu za odloučenou dcerou, Honzovu návštěvu stařičké matky,
už smířené se synovým životním ztroskotáním. Další zlomový
okamžik již neprozradíme.
Režisér David Vondráček začal natáčet v roce 2007, aniž tušil,
jak se osudy protagonistů budou vyvíjet. Ostatně i oni mu
postupně vykrystalizovali z pořízeného materiálu, když hledal
nějakou syžetovou osnovu – nejprve portrétoval celou skupinku
bezdomovců, kteří svůj domov našli až na hřbitově. O obou
ústředních postavách se nedovíme více, než kolik samy
prozradí: Jana se po nějakou dobu živila prostitucí (i v
Holandsku), Honza pracoval jako zedník. Oba však skončili na
ulici a jejich příbuzní, jak vysvitne z několikerých náznaků,
odmítají mít s nimi cokoli společného.
Režisér se více věnuje Honzovi při jeho výpravách do města,
provází jej při vybírání popelnic a prodeji zužitkovatelných
věcí, třeba knih či drahých časopisů, vidíme jej při
nakupování alkoholu podezřelé kvality i původu, nahlédneme do
rozdílení polévek chudým. Zatímco komunikativnější, jakoby
rozšafnější vousáč Honza povětšinou rozpráví rovnou během
natáčení, Janiny úvahy slýcháme mimo obraz, zpravidla ji
uzříme, jak mlčky postává, sedí nebo zachumlaná polehává.
Film zprvu předkládá svého druhu hřbitovní idylu, společné
soužití ve zděné hrobce, kdy Honza až dojemně o Janu pečuje,
jak napovídá Janino mytí v úzkém škopíku. Pohoda však skončí,
když jsou úředně vystěhováni, protože se chystá rozsáhlá
renovace hřbitova. Jejich vztah však tuto změnu nepřežije,
doposud soudržná dvojice se rozchází. Režisér je pak oba
sleduje odděleně, zaznamenává, jak při potulkách ulicemi a po
nádražích stále zřetelněji pustnou.
Láska v hrobě nepřitahuje jen bizarním, ale přesto dojemným
příběhem. Přináší závažnou výpověď o mentalitě bezdomovců,
posunuté oproti běžným zvyklostem už v tom, že za obvyklé
považují přebývání na hřbitově. Vondráček postihuje nejen
proměny jejich vnějšího chování, ale zejména u Honzy si všímá
vyhasínání intelektu i civilizačních návyků. Na počátku se
myjí, perou a vaří si, udržují si povědomí jakési domácnosti.
Posléze však ztrácejí zábrany: když je spatříme, jak se
nejistě potácejí v kalhotách zjevně pomočených, ne-li ještě
pokálených, sděluje tento detail více než jakákoli slova.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
