|
|
 Svátky
s Grýlou na Islandu
Grýla vletěla do dvora
a s ní patnáct ocasů,
na každém bylo pytlů sto
a v každém pytli dvacet dětí!
Takhle zapsal řádění hrůzostrašné obryně Grýly sběratel
islandské lidové slovesnosti Jón Árnason. Grýla a její manžel
Leppalúdi jsou obři neboli trollové a v posledních letech už
se pomalu z vánoční mytologie vytrácejí.
Jméno obryně děsívalo donedávna všechny islandské děti. Grýlu
si můžeme představit jako jakousi megapolednici či hodně
akcelerovanou ježibabu z Perníkové chaloupky a dnes se o ní ví
hlavně proto, že je matkou třinácti vánočních skřítků –
jólasveinů. Ti zas tak moc strašidelní nejsou, nanejvýš
poťouchlí a škodolibí a dělají lidem naschvály. Už od
dvanáctého prosince scházejí po jednom z hor mezi lidi a děti
od každého dostanou malý dáreček.
Skřítci mají jména podle svých hříchů. První přichází
Dřevonožka (Stekkjastaur). Má dřevěné končetiny a plaší ovce.
Roklišťák (Giljagaur) zbožňuje pěnu z čerstvě nadojeného
mléka, Mrňous (Stúfur) krade zbytky v kuchyni. Vařečka
(?vöruskleikir) olizuje vařečky, Kastrólník (Pottaskefill)
zase neumyté hrnce. Vycídí je při tom tak, že se lesknou jako
nové. Dalším vylizovačem – tentokrát tradičních dřevěných
misek zvaných áskur – je skřítek Áskasleikir. Dřevobuchka
(Hurdasklellir) tříská dveřmi, Skýrgáumur miluje tradiční
vikinský pokrm skyr, který připomíná jemně rozmíchaný tvaroh.
Na Islandu je dodnes velmi populární. Když si do něj dáte
borůvky, můžete ho servírovat jako největší lahůdku třeba i po
vánoční večeři... Devátý skřítek, zloděj klobásek, se
islandsky jmenuje Bjúgnakraekir a desátý, Gluggaegir (Šmírák),
zase zvědavě nahlíží do oken, a když se mu něco zalíbí, tak se
to ztratí. Gátta?efur (Čmuchal) nejraději nasává svým velkým
nosem vůně a Ketkrókur vysedává za komínem a snaží se tyčí s
háčkem na konci ulovit nějakou pečeni. Svíčkař (Kertasníkir),
poslední skřítek, se dostavuje na Štědrý den ráno, a tak aspoň
víte, kdo za to může, když nemůžete najít svíčky. Hned po
Štědrém večeru se jólasveinové postupně vracejí do hor.
Tradičním islandským štědrovečerním jídlem nejsou ryby, ale
bělokur horský, opeřenec o něco větší než holub. Když se před
několika lety nesměl lovit, nahradilo ho uzené jehněčí s
červeným zelím, červenou řepou a hráškem s bílou omáčkou a
bramborami s karamelem. Na vánočním stole bývá i vepřové
podávané se smaženými plackami laufabraud vykrajovanými z
tenkého pšeničného těsta, které na talíři vypadají jako
krajka...
Ani Islandu se nevyhýbá komerční vánoční šílenství. Za nákupy
se sice létá do Británie a Silvestr se neobejde bez odpalování
neuvěřitelného množství zábavní pyrotechniky, ale Santa Claus
přesto nemá ve většině islandských rodin šanci. Stále tam
totiž vládnou potomci obryně Grýly:
Grýla vjela do dvora a s ní jeden kluk,
kopyta jí klapala a z čela visel chlup.
Sotva vlekla pytel, prý byl plný dětí.
Malá Valka vyšla ven, kouká ranec smetí,
jakmile ho rozvázala, vyběhly z něj děti.
To byl ale tanec.
Kdo nevěří, ať tam běží!
(Verše z knihy Mrtvému nože netřeba přeložila Ilona
Gottwaldová)
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
