|
|
 Petr
Pavlovský, teatrolog a publicista
Ruce pryč od klasiky!
Dávno, dávno již tomu, co jsem seděl na podlaze přeplněného
obývacího pokoje jakéhosi soukromého bytu někde nahoře na
Smíchově. Bylo to také v této adventní době, večer, přátelé mě
přivezli autobusem a zavedli tak, že bych ten dům nenašel ani
hned následujícího dne. A to bylo dobře. Abych nepřeháněl,
není to vlastně ještě tak dávno, nějakých pětadvacet třicet
let. A StB jistě věděla o místě konání, jenom tenkrát obvyklou
perlustraci účastníků při odchodu z nějakého jen jí známého
důvodu neprováděla. Oč vlastně šlo? Jako teatrolog bych mohl
říci, že jsem se akce zúčastnil z ryze odborných důvodů: šlo o
tzv. bytové divadlo Vlasty Chramostové. V sešeřelé místnosti
seděla v křesle herečka, vedle ní stolek s vlastnoručně
vyrobenou krásnou stolní lampou (jejich výrobou se tehdy
částečně živila), na klíně rukopis. Autorů měla tehdy na
repertoáru několik (například Všechny krásy světa Jaroslava
Seiferta), ale tentokrát interpretovala dokumentární monodrama
Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o
pohřbívání v Čechách.
Natěsnaní ve vydýchané atmosféře jsme snad ani kyslík
nepotřebovali, se zatajeným dechem jsme sledovali přednes
textu. Divadelní kontakt byl dokonalý, každý měl pocit, že
paní Vlasta čte právě jen a jen pro něj. A každý věděl, že
něco takového už pravděpodobně nikdy v životě nezažije. Ale já
tu vlastně nemám psát o dávném divadle, ale o současném
rozhlase, který má tu výhodu, že zážitky jím poskytované
opakovat lze. A tak jsme si mohli první prosincovou sobotu
odpoledne vychutnat rozhlasovou inscenaci, vycházející velice
autenticky z té „bytové“. Samozřejmě, mnohé bylo jiné, ale už
vzhledem k datu nahrávky (1990) bylo jasné, že se herečka od
zažitého přednesu příliš neodchýlí, že pouze chybějící
divadelní kontakt nahradí kontaktem s mikrofonem. Zůstal i
původní divadelní režisér Luboš Pistorius, k němu pak přibyla
zkušená režisérka rozhlasová, Hana Kofránková.
Zážitek to byl opět hluboký, ale posunem doby v mnohé jiný. V
komentujících pasážích, kdy herečka vystoupila z role, jsem si
daleko ostřeji uvědomoval analogie života české společnosti a
hlavně vzpouzejících se intelektuálů v polovině 19. století a
za tzv. normalizace. Totální profízlovanost, všeobecný strach
před jakýmkoli veřejným projevem. Pasáž o pohřbu K. H.
Borovského nutně každému jenom trochu zasvěcenému připomněla
ostudné události okolo pohřbu Jana Patočky. Otázka na
Němcovou: „Proč dává svůj nesouhlas najevo tak okatě?“
Odpověď: „To, že se jeden odváží stát na ráně, zmenšuje
alespoň trochu riziko těch ostatních.“ Ano, tak to bylo i před
Listopadem: chartisté stáli na ráně a jiní v zákrytu množili a
kolportovali samizdaty.
Pavlíčkův text je psán třemi různými jazyky: Je zde autentická
Božena Němcová, jak ji známe z dochovaných dopisů; pak je tu
Pavlíček, který se velice cudně a empaticky snaží tomuto
jazyku stylově přiblížit, aby švy byly co nejméně znatelné; a
konečně je tu strohý jazyk komentáře. Ano, tak je třeba
zacházet klasikou, protože dopisy Němcové už se staly součástí
díla, už pro svůj líbezný jazyk, který neztrácí svou
estetickou hodnotu, ani když je sdělení sebekormutlivější.
Bohužel, právě v posledních dnech, snad u příležitosti Vánoc,
vydalo nakladatelství Práh barbarskou úpravu Babičky (snad pro
děti?), z níž jsou vymýcena všechna slova, která se už v
dnešní běžné mluvě neužívají. Jacísi potměšilí anonymové („do
současné češtiny upravila Anna Novotná, editor Martin Prošek“)
nedoukové, kteří neznají ani základní uměnovědnou poučku, že
každá změna formy je nutně i proměnou obsahu, zprznili výkvět
české prózy 19. století. (Nebudu to dále komentovat, důkladně
tak učinil Jiří Peňás v LN 4. 12.) Na co si troufnou příště?
Na Máchu?
Klasiku netřeba oživovat: ona je stále živá, stále aktuální, a
právě proto je klasikou.
|
