|
|
Hudba v roce se čtyřkou na konci
Letopočet se čtyřkou na konci je už tradičně Rokem české
hudby, a tedy příležitostí připomenout si naše společné
kulturní dědictví a některé osobnosti, ale hlavně důvodem
nechat zase o trochu víc znít hudbu tuzemské provenience.
Stanice Vltava vstoupila do roku 2014 v přímém přenosu velkým
filharmonickým koncertem připsaným této myšlence a uspořádaným
hned na Nový rok v Brně.
Další obdobný koncert se současně konal v Praze v režii České
filharmonie. První dny roku tak symbolicky nastolily otázku,
kde má vlastně česká hudba své přirozené centrum. V metropoli,
kam jezdíval Mozart, kde si Češi postavili Národní divadlo a
kde dirigoval Antonín Dvořák první koncert České filharmonie?
Nebo na jihu Moravy, kde žil a tvořil samorost Leoš Janáček,
jehož operní hudba nyní asi z klasických českých děl hýbe
publikem ve světě nejvíc? Anebo bychom snad sami pro sebe
situovali takové ideové, či dokonce čestné centrum do
Litomyšle, kde se narodil Bedřich Smetana?
Chlapec z věže
Stojím na ochozu kostela svatého Jakuba a do Litomyšle je to
pouhých dvacet kilometrů, pro mě ale centrum české hudby v té
chvíli není tam, za obzorem, ale právě zde, uprostřed
Vysočiny, 555 metrů nad mořem, v někdejším královském městě. Z
kostelní věže je vidět do široké krajiny kolem dokola, ale i
mnohem blíž na střechy domů obkroužené historickým opevněním a
na náměstí a ulice s malými lidskými postavičkami… Tak přesně
takhle z výšky pozoroval okolní svět chlapec, který se tady, v
miniaturním bytě ševce a pověžného narodil a který tu s rodiči
strávil prvních dvanáct let života. Když jsem tu byl kdysi
dávno poprvé, zvonilo zrovna poledne – a první z pozdější řady
opakovaných stoupání do pověstných sto devadesáti dvou schodů
mi spolu s fyzickým atakem hlubokého zvuku zvonů utkvělo v
paměti na celý život.
Bohuslav Martinů, který byl tím chlapcem z věže, se mi díky
své pozoruhodné hudbě stal tím nejbližším mezi českými
skladateli a jeho rodná Polička mým soukromým středobodem
české hudby. Zázemím pro poznávání, místem, kde vědí o
tradicích, symbolem kořenů, které každý někde máme, a také
cílem výletů nebo důvěrně milou zastávkou při odbočení z cesty
někam jinam. Polička je i vzpomínkou na rozechvění nad
dokumenty v badatelně muzea, na koncerty v divadle, na
otevření nové expozice, na živý vstup do vysílání z ochozu
věže a na vzácnou možnost vejít až dovnitř, do jindy uzavřené
světničky, vzpomínkou na půlnoční interview s dirigentem Jiřím
Bělohlávkem, který tu zkoušel s konzervatoristy Mou vlast pro
Pražské jaro. A uplynuly už víc než dva roky od onoho letního
dne, kdy dosavadní návštěvy města vyvrcholily nezapomenutelnou
rozhlasovou akcí – živým vysíláním koncertu z věže. Tam, kde
míval své „doma“ budoucí skladatel, se s moderátorem na
několika metrech čtverečních tísnili muzikanti, kteří do
takového neobvyklého a asi i těžko opakovatelného projektu
kupodivu byli ochotni jít, tam rozeznívali noty od Martinů a
odtud dolů k přenosovému vozu z okna a přes zábradlí visely
desítky metrů kabelů… Možná by přece jen stálo za to zkusit
takový neběžný koncert někdy ještě zopakovat.
Navzdory počasí
Do Litomyšle se rozhlasový přenosový vůz vrací častěji než do
Poličky. Kouzlo tamní hudby je jiné. Když už zase sedíte v
hledišti na nádvoří zámku, slyšíte potřetí dunět akordy ze
Smetanovy Písně české používané místo zvonění před koncem
přestávky a čekáte na pokračování programu, buď je nad vámi
večerní letní obloha a vám je teplo, nebo jste pod zataženou
ochrannou střechou a nejspíš trpíte zimou. Na festivalu
Smetanova Litomyšl můžete totiž ve stejnou roční dobu, koncem
června, sedět jednou v krátkém rukávu, a napřesrok zabaleni ve
všem, co máte. Bedřich Smetana se narodil hned naproti, v
přízemním bytě v dnes už bývalých pivovarských budovách. Když
se tam o přestávce koncertu jdete podívat, je to zážitek z
měšťanského interiéru. Skladatelovu přítomnost tu ale tolik
necítíte...
Přímý přenos z Litomyšle, to je moderátorské místo vlevo na
arkádách, kam se chodí po schodech s nízkými a dlouhými stupni
a odkud je vidět přímo do orchestru, to je skříňový vůz se
vším technickým zázemím zaparkovaný na štěrkem vysypané
parkové cestě; to jsou debaty o tom, jestli bouřka, co se
chystala po poledni v Praze, stihne přijít a narušit zdejší
operní představení a bušením deště do střechy nad nádvořím
znehodnotit rozhlasový snímek, ale je to i milé setkání s těmi
několika skvělými místními lidmi, kteří už po dvě desetiletí
organizují nově mnohem starší festival, na němž je lokální
patriotismus tak dobře znát. Festival, jenž sice ještě hned
tak nebude mít mezinárodní prestiž festivalu salcburského, ale
který se k Mozartovu rodišti připodobňuje docela logicky…
A Litomyšl sama, to je vědomí o kulturou odedávna prosyceném
městě, kde mají na náměstí stovky metrů podloubí a v něm
pamětní desku se vzpomínkou na to, jak zde Dagmar Pecková
kojila syna, a kde na samém západním konci stojí socha
skladatele, který tu strávil jen prvních sedm let života – i
když, pravda, ne bezvýznamných, vždyť se tu už učil na housle
a na klavír a měl tu první veřejné vystoupení. Možná by stálo
za to udělat ze Smetanova rodiště někdy přenos koncertu i mimo
festival.
A co metropole?
Praha už dlouho touží po moderní koncertní síni, aniž by tím
chtěla zcela zavrhnout Dvořákovu a Smetanovu síň. Nejde teď
ani tak o to, jak by se síň jmenovala, když už jsou obě jména
skladatelů, kteří byli s Prahou přirozeně spjati, obsazena.
Jde o to, kde by vlastně mohla stát. Debaty se vedou hodně
dlouho. Víc se zatím nestalo. Poslední zmiňovanou lokalitou
byl ostrov Štvanice. Už se uvažovalo i o jeho dostupnosti. Jen
o financích se dosud nemluvilo. A to není dobré znamení.
Zdalipak se dožijeme přímého přenosu z takového sálu? Co třeba
v Roce české hudby 2024? Praha je centrem státu, kulturní
metropolí, turistickým cílem číslo jedna. Rudolfinum s
filharmonií, s legendárními nahrávkami, které tu byly
pořízeny, s hvězdami, jež tu koncertovaly, a se všemi těmi
nádhernými programy, které tu už zazněly, je jasným favoritem
na základnu a symbol české hudby. Přirozeně takovým místem je.
Ale nemusí být jediné. Pragocentrismus snad ani v Praze nikdo
doopravdy nechce.
Brno je Janáčkovo. V poslední době čím dál lépe svými
festivaly pro celou republiku i pro zahraničí. Snad jednou i
Češi a Moravané svému originálnímu skladateli přijdou plně na
chuť. Ještě stále je u nás mnoho těch, kdo tvrdí, že je to moc
těžká hudba, a do Brna by na koncert nebo do opery kvůli
Janáčkovi nejeli. Chtěl bych se dožít přímého přenosu koncertu
k otevření nového velkého koncertního sálu – stanice Vltava by
určitě chtěla být v Brně při tom. Město takový prostor
potřebuje jako sůl. Má to háček. Síň, která by mohla a měla
být vedle Besedního domu, dosud nestojí – a jen velký
optimista může doufat, že brzy stát bude. Snad v roce 2024?
Kam jen pohlédneme
Jako by to bylo včera – sleduji odhalení pomníku Antonína
Dvořáka. Je počátek devadesátých let a do Nelahozevsi nedaleko
Kralup nad Vltavou se ten den sjely spousty lidí. U sochy má
projev prezident republiky, ale jen těžko chytám jeho slova.
Ještě stále je magnetem. V davu to šumí. Vidíte ho? Havel je
tady! – Už jsme to pozapomněli, ale Dvořák býval za minulého
režimu vědomě trochu zastiňován Smetanou, ten byl přece
„zakladatelem novodobé české národní hudby“. Dvořákova socha
pro Nelahozeves, stejně jako jeho tak dlouho nerealizovaný
pomník pražský, měla proto větší váhu než jen hmotnost
materiálu – i když si toho mnozí nevšimli, jak byli zaujati
živým prezidentem, socha byla symbolem návratu plurality.
Že by tedy centrum české hudby mohlo být tam, u Dvořáka? Přímé
přenosy komorních programů se už z jeho rodného domu dělaly,
však jeden kolega vzpomíná, jak tu kdysi nejmenovaný slavný
houslista začal hrát dřív, než se rozhlas stačil připojit, a
kolegové v EBU tehdy přišli o začátek skladby. Možná bychom
mohli v Roce české hudby zase nějaký koncert v Nelahozevsi pro
přímý přenos iniciovat... Chtěli jsme to na Vltavě už zkusit i
z muzea v zámečku ve Vysoké u Příbrami, z obce, kam Dvořák tak
rád jezdil z Prahy „na chalupu“, řekli bychom dnes, ale nebylo
to technicky možné. Mimochodem, tam, ve vile Rusalka, která
nadále patří rodině, je opravdu cítit něco silného. Tady
býval, tady komponoval – a moc se tu za více než sto let
nezměnilo. Tady by česká hudba mohla mít své přirozené
pocitové centrum. Vždyť se tu cítil doma jeden z nejhranějších
světových skladatelů, který si byl hodně dobře vědom, odkud je
a kam patří.
Rok české hudby nás určitě zavede i na další místa. Na
Hukvaldy, do Křečovic. Na zámek Jezeří a do Teplic za
Beethovenem, do Litně za Jarmilou Novotnou. Na mnohé
festivaly. Do Ostravy, která kulturně opravdu „jede“. Nebo
třeba do Býchor u Kolína, kde se narodil Rafael Kubelík. Bude
to v červnu už sto let. Ale co když je to pocitové centrum
hudby v českých zemích tak trochu třeba i ve vesničce Kaliště
nedaleko Humpolce? Narodil se tu jeden z největších světových
skladatelů – Gustav Mahler. Když jsme si připomínali v roce
2010 jeho stopadesáté výročí, vysílala odtud Vltava živé
vstupy i dva koncerty. Auta návštěvníků tehdejší slavnosti
parkovala nejen v celé obci, ale i po okolních polích, bylo to
impozantní přihlášení se k osobnosti, kterou tahle krajina
formovala celých patnáct let. V Rakousku to možná někteří
neslyší moc rádi, ale Mahler měl a má své kořeny na Vysočině,
v Jihlavě. V dobách, kdy u nás koexistovala kultura jazykově
česká s jazykově německou, se to město jmenovalo Iglau.
V Ostravě nedávno uspořádali debatu na téma Co je to česká
hudba. Když jsem se ptal, k čemu v závěru došli a co tedy
zazní v pořadu, který z tohoto setkání má vzniknout, reakce
nebyla jednoznačná. Prý spíše další a nové otázky než
odpovědi. Tak ale třeba i to je dobré. Kdyby Rok české hudby
byl už jen bezproblémovou oslavou spojenou s uspokojením, jak
je vše jasné a utříděné, kdyby byl jen prázdnou propagací
kultury bezmyšlenkovitě převzatou z let socialismu, asi by
nebylo něco v pořádku.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo Vltava |
