|
|
Nikdy jsem nežila ve vzpomínkách
 O
Osudech (od 27. ledna je vysílá ČRo Vltava) překladatelky
Heleny Stachové jsem snila od května roku 2010, kdy jsem ji v
kině Ponrepo, po projekci filmové adaptace Gombrowiczova
románu Ferdydurke, poprvé viděla v roli skvělé vypravěčky a
diskutérky. O rok později zářila v Polském institutu, kdy ji u
příležitosti jejích osmdesátin vesele zpovídal její přítel,
známý polský novinář, mistr literární reportáže Mariusz
Szczygieł. Tam Helena Stachová, rozená Teigová, četla i z
deníčku, který si vedla jako patnáctiletá, když se s maminkou,
kterou pozvalo Sdružení polských učitelů, v červenci 1946
vydala do zpustošené Varšavy. Tehdy jsem věděla, že se deníčku
i veškerého vyprávění musím zmocnit.
Ukázalo se ale, že mám před sebou ženu, která žije přítomností
a vzpomíná spíše na vyzvání, nechce se jí vracet tam, kde už
byla. Raději objevuje místa nová, a to doslovně – procestovala
Evropu, Asii, státy Severní i Jižní Ameriky a mnoho ostrovů –
i přeneseně, ráda dobývá nové autorské světy, vzájemně
nesrovnatelné. Její rejstřík je nesmírně pestrý, zahrnuje
výsostně uměleckou literaturu (Gombrowicz, Mrożek,
Herling-Grudziński) i literaturu faktu. Během šedesáti let
přeložila na sto padesát svazků. V roce 1999 jí byl připnut
Komandérský kříž řádu za zásluhy o Polskou republiku.
Předcházela i následovala další ocenění, jak z polské strany,
tak od české Obce překladatelů.
A objevitelsky přistupovala i k vlastní minulosti. Tak jsem
pokaždé, když jsem přišla do dejvické vily, kde její rodiče
vítali českou i mezinárodní intelektuální elitu, našla
odkrytou a štětečkem pečlivě očištěnou další vrstvu jejího
životního příběhu. Příběhu z dob, kdy čestné chování bylo ve
škole i v životě odměněno trojkou z mravů, kdy se nejlépe
dařilo oportunistům, lidem vilným a lepkavým a talent a
vzdělanost byly závažnými prohřešky. Křivdy, které se jí jako
podezřelému živlu z buržoazní rodiny (strýc Karel Teige byl
prohlášen za úchylku ve straně) už jako děvčeti stávaly, si
ale nenechávala líbit a odvážně a drze je odrážela. „Vždycky
jsem trpěla pro pravdu jako ten mistr Jan Hus,“ říká s
nadsázkou.
A je to i příběh z dob, kdy byli někteří autoři nepřáteli
státu a ti, kdo pomáhali jejich textům na svět, riskovali
svoji už tak dost utaženou svobodu. I Helena Stachová za
„pašování“ toxické povídky jednoho polského spisovatele seděla
na lavici obžalovaných. Ale křivdy nejsou stěžejním tématem
jejího životního příběhu, tím je mimořádná literatura...
Ivana Myšková, autorka pořadu
Foto Ivana Myšková |
