|
|
 Když
byla prozaička básnířkou
Spisovatelka Věra Nosková (1947) je už skoro desetiletí v
současné české próze pojem. Mezi hvězdy zdejšího literárního
nebe ji katapultovala trilogie Bereme, co je – Obsazeno – Víme
svý. Ale kdo dneska ví, jak autorka před čtvrtstoletím
začínala? Zřejmě především jako připomínku básnického debutu
Inkoustové pádlo realizovala Nosková aktuálně jakési best of
ze své poezie. Knížku, vydanou ve vlastní režii, nazvala
návodně: Být básnířkou. Jakou básnířkou byla?
Zvláštní. Na sto dvaceti stránkách přítomného výboru se
autorka představuje jako jasná lyrička, která si rozumí nejlíp
s vázaným veršem. Píše spíš s úžasem a dychtivostí mladého
Wolkera než na zralou ženskou notu, jaká by se dala zřejmě
očekávat. Vzpomíná, přemítá, ale především mlží a abstrahuje.
Konkrétního je v jejích básních málo. Čtenář jen výjimečně
nahmátne zřetelnou životní kulisu, výrazné gesto, naléhavý
obraz. Poezie Věry Noskové prostě plyne, bez ohledu na místo i
čas, veškerým dobovým surovostem navzdory. Snad i spokojena
sama se sebou. Odtud je krok jednak k frázi, jednak k
formalismu. Každopádně k výrazovému zplanění. Snad proto dala
autorka ve své další knize přednost próze.
V románové trilogii, ale i v některých povídkách a fejetonech
si pak Nosková básnickou obraznost do značné míry podržela.
Jen ji podřídila celkovému plánu – rozlehlé generační reflexi
padesátých až osmdesátých let a vlastní individuaci v jejím
rámci. Formalistní slupku najednou prorazil živý příběh. Text
získal přirozenou naléhavost. Autorka se z obecného dojmu
proklubala ke konkrétní zkušenosti. Třeba pro tenhle kontrast
je dobré mít titul Být básnířkou po ruce.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
