|
|
Červený dům u modrého moře
Benjamin Britten a česká hudba, to není téma s příliš mnoha
kapitolami. Maximálně tak cesta na Pražské jaro a seznámení s
Peterem Pearsem v době, kdy tenorista, jeho budoucí partner,
zpíval v Prodané nevěstě. Alespoň tak to tvrdil britský
muzikolog Graham Melville-Mason, znalec české hudby, ve
vltavském pořadu Akademie, když se v druhé polovině listopadu
připomínalo sto let od Brittenova narození.
Zlaja sobaka, zlý pes, stojí azbukou na nevelké tabulce na
bílých plaňkových vratech oddělujících od cesty pozemek se
starobylým červeným cihlovým domem. Red House býval kdysi
farmou, ale později se stal příjemným místem na bydlení. A
Britten s Pearsem byli doma po dvě desetiletí právě zde, na
okraji městečka Aldeburgh. Ta azbuka bude jako rozverný vtip
určitě pozůstatkem návštěv violoncellisty Mstislava
Rostropoviče. S jeho jménem je ostatně uvnitř spojena i jedna
z maličkostí, jaké pomáhají zabydlet naše domovy – pod schody
v přízemí visí bohatě znějící soustava zvonečků, stačí po nich
shora dolů přejet prsty... „Dárek od pianisty Grahama
Johnsona. Pocházejí z Blízkého východu a Rostropovičovi se
jejich zvuk moc líbil, takže na ně prý zvonil pokaždé, když
šel okolo,“ vypráví Kevin Gosling z nadace Britten-Pears
Foundation, můj průvodce. Britten doprovázel Rostropoviče na
klavír i v Sovětském svazu, ještě před jeho emigrací na Západ.
Zvuk příboje
Severní moře, hlasitě s každou novou vlnou přesouvající sem a
tam oblázky na svažující se pláži, mění rychle barvy, z
tmavomodré do šedé, za chvíli je jako ocelové, ale jindy i
béžové, pak zase bleděmodré – a v protisvětle oslnivě
stříbřité. Záleží na slunci, na větru, na denní době,
oblačnosti, počasí… Aldeburgh je starosvětsky poklidným
letoviskem na východním pobřeží Anglie a tomto na místě je vám
jasné, že v Brittenově odkazu jde o úplně jiné věci než o
kontakty s českou hudbou: o inspiraci mořem, o navazování na
tradice anglické tvorby, zejména duchovní, o míru novátorství
a dramatický cit, o obdiv k Pearsovu hlasu, o jimi založený
Aldeburský hudební festival a pocit sounáležitosti se zdejší
komunitou, a v neposlední řadě o pozornost věnovanou mladým
muzikantům.
Aldeburgh byl Brittenovým domovem a nesporně i předobrazem
jeho „mořské“ opery Peter Grimes – tragického příběhu o
kontroverzním samotářském rybáři. Žil tu ostatně i George
Crabbe, autor básně The Borough, předlohy k tomuto hudebnímu
dramatu. Tisíce lidí díky tomu chtějí každoročně objevovat
krajinu hrabství Suffolk a blíže poznat zdejší přímořskou
scenerii a městečko, které inspirovalo jednoho z největších
tvůrců 20. století i jeho prominentního interpreta.
„Inspiraci získával, když byl oklopen těmi, kteří chápali, oč
se snaží – psát hudbu, kterou lidé chtějí slyšet,“ vysvětluje
Kevin a dodává: „Britten rozhodně nebyl příznivcem té části
moderní hudby, která záměrně publikum dezorientovala. Hudbu
někdy připodobňoval k jazyku, když říkal: Možná se vám nebude
vždycky líbit, co říkám, nicméně alespoň mi budete rozumět.
Červený Red House s bíle rámovanými okny a dveřmi a s vysokými
komíny stojí v zelené zahradě a na dohled od ještě zelenějšího
golfového hřiště. Britten a jeho partner se sem odstěhovali
koncem padesátých let přímo z nábřeží. S Pearsem Britten jako
pianista koncertoval, pro Pearse psal hlavní tenorové operní
party i písňové cykly, s Pearsem žil. Na okraji městečka byl
mnohem větší klid a nebyli zde tak na očích. Vždyť
homosexualita byla v té době v Británii ještě mimo zákon.
Skladatel zemřel 4. prosince 1976, Pears ho přežil o deset
let. Existuje svědectví, že se ti dva chovali k sobě v domácím
prostředí podobně jako manžel a manželka. U kostela, v němž
měly premiéru některé Brittenovy sakrální skladby, zachycené i
v okenní vitráži, jsou teď jejich stejně upravené prosté hroby
vedle sebe.
Návrat do šedesátých let
„Měli úzké vztahy s panovnickou rodinou, a to zejména
prostřednictvím hudbymilovného Lorda Harewooda, královnina
bratrance,“ vysvětluje Kevin, jak je možné, že v roce 1967
navštívila Red House sama Alžběta II. K domu z 18. století
kvůli tomu nechali Britten s Pearsem přistavět nový vstupní
prostor, kde teď začíná prohlídka. Následují obytné místnosti,
jídelna, ložnice…
Interiér domu Red House je zachován v podobě, v jaké ho znali
oba významní obyvatelé. Jen část obrazů z kolekce Petera
Pearse, který byl vášnivým sběratelem a znalcem umění, teď
zrovna chybí – jsou na velké výstavě v Moskvě. „Ukazujeme
návštěvníkům podobu interiéru z roku 1965. Máme z té doby
přesný soupis uměleckých předmětů, pořízený pro pojišťovnu,
existují fotografie místností a náš kurátor se také vyptával
lidí, kteří ještě zdejší domácnost pamatují,“ pokračuje Kevin
Gosling. Ukazuje jednotlivé zajímavé předměty a zařízení,
prostřený stůl i Brittenův koncertní frak ve skříni, později
křídlo v knihovně, kde se také zkoušelo a koncertovalo. A pak
vstupujeme do skladatelovy pracovny. Je zařízena přesně tak,
jak vypadala, když zde psal Válečné rekviem. Je tu druhé
křídlo, na stole zobcové flétny, aktovka, knihy… A u
pracovního stolu, jemuž vévodí komorní plastika dvou chlapců a
od něhož se otvírá velkým oknem výhled do zahrady, vám padne
do oka mimořádně vysoká, nepohodlně vypadající židle.
„Součástí objektů u domu, ovšem skryt pod současnou novou
výstavní prostorou a samozřejmě už bez vody, je bazén. Britten
byl zvyklý zaplavat si i několikrát za den v moři. A tak
zatoužil mít uvnitř dvora otevřený bazén,“ vypráví můj
průvodce. Na fotografii je v plavkách jen Britten, Pears asi
koupání ve studené vodě neholdoval. A jaký byl mezi nimi další
rozdíl? Peter prý s potěšením zařizoval domácnost, Ben se
vyžíval v drahých a rychlých autech.
Královna sem přijela dokonce dvakrát. Otevřela o pár mil
západněji ve vesnici Snape koncertní síň, adaptovanou z
Brittenovy iniciativy v bývalých sladovnách. Když komplex
zanedlouho vyhořel, zahájila znovu provoz i po jeho
rekonstrukci. Hudební centrum ztracené v krajině plné rákosin
kolem řeky Alde je areálem se síní pro osm set posluchačů a se
zázemím dalších sálů a ateliérů. Koná se tady mezinárodní
festival s koncerty a operami, natáčí se tu, zkouší, pořádají
se vzdělávací programy a kurzy. Snape Maltings, to je už dávno
světoznámý pojem.
 Pozapomenutý
Lowesoft
Sochu Benjamina Brittena, pokud vím, v jeho rodišti nemají.
Ani najít jeho rodný dům není zpočátku úplně snadné – není v
něm muzeum a dlouhá nábřežní ulice mění postupně od severu k
jihu jméno. Ale nakonec objevuji na plotě jednoho z
červenobílých výstavných domů charakteristickou kulatou modrou
plaketu označující významné místo. Tak tady žil zubní lékař
Britten s manželkou, jimž se roku 1913 narodil syn Benjamin.
Dům už rodině dávno nepatří, dnes je tu hotýlek. Z jeho oken
je ale stále dobře vidět na moře, které pravidelně a
slyšitelně doráží na nábřežní zeď.
„Lowestoft těchto dnů má své problémy,“ komentuje mou
předchozí návštěvu města Kevin. Nejvýchodnější místo britských
ostrovů bývalo průmyslovým centrem i vyhledávaným letoviskem,
prosperujícím rybářským přístavem. Ale zpracování sleďů už
ekonomikou dávno nehýbe a ani pláže na dohled od loděnic
nejsou tak atraktivní. Zašlá sláva. A zmizely už i velké
barevné plakáty, které v uplynulých měsících na přímořské
promenádě měly napomoci dostat Brittenovo rodiště takříkajíc
zpátky na mapu. Vytvořily je děti z lowestoftské školy nesoucí
umělcovo jméno. Studovaly skladatelův život a poslouchaly jeho
hudbu a nakonec formou venkovní výstavy vyprávěly jeho život.
Kdo loni přes léto navštívil tohle město, nemohl uniknout
informaci, že tomu bude sto let od Brittenova narození. Sundat
panely připevněné na lampách veřejného osvětlení donutily
nadaci až podzimní bouře…
Ale trvale výraznějším brittenovským místem – a díky
nasměrování na cestovní ruch a kulturu paradoxně i místem
setrvale živějším – stejně je a bude mnohem menší Aldeburgh,
ležící na pobřeží asi o třicet kilometrů jižněji.
„Britten se se svými sourozenci zajímal o vše, co souviselo s
rybolovem. Z domu, kde vyrůstali, měli velmi dobrý přehled o
tom, co se děje v přístavu. O rybářích věděl vše. Když byl o
mnoho let později inspirován příběhem o Peteru Grimesovi, jsem
přesvědčen, že se v tom odrazil Lowestoft a rané dětské
zážitky,“ tvrdí Kevin, když opouštíme Red House a směřujeme
nejprve do nové expozice zřízené v přilehlé přízemní budově a
pak do vzdálenější novostavby archivu.
Děti všech zemí, spojte se
Britten a česká hudba, to opravdu není téma. Ani dnes. Britten
a Sovětský svaz, to je jiná! Ale Britten a svět a Britten a
Británie, to je téma nejpodstatnější. V den jubilea, 22.
listopadu, se z iniciativy Aldeburského festivalu a tamní
nadace po celém světě rozezněly písně ze sbírky Friday
Afternoons – Páteční odpoledne, které věnoval svému bratru
učiteli. Napsal je pro školáky mající většinou v pátečních
odpoledních hodinách zpěv. Do projektu, podpořeného na
internetu notami a ukázkovými nahrávkami a pak zde také
aktuálně sdíleného, se na sklonku loňského roku zapojilo přes
sedmdesát tisíc britských dětí a asi tři desítky tisíc dalších
od Austrálie po Severní Ameriku. Jak se otáčela zeměkoule,
zpívaly školní a dětské sbory Brittenovy melodie v různých
zemích postupně vlastně po celých čtyřiadvacet hodin.
„Přijít na to bylo docela snadné. Protože jeho sté narozeniny
připadly na pátek, a protože jde o krásné písně,“ umíval se
počátkem listopadu u vltavského mikrofonu ředitel Aldeburského
festivalu Jonathan Reekie. Tak to bychom nedokázali
zorganizovat – ani s Dvořákovou hudbou, třebaže je celosvětově
jedním z nejhranějších autorů, napadne vás hned. Brittenova
hudba to zvládla. Být součástí kultury bývalého impéria, jehož
jazyk propojuje celý svět, je prostě privilegium, prestiž a
zároveň výhoda. Ale ať už s výhodou, nebo bez ní, britský
vlastenecký patos, který jsem v tomhle nápadu a potom i v jeho
provedení vycítil a sledoval, byl upřímný, silný a dojemný. Až
se zatajil dech.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo Vltava
Snímky Petr Veber |
