|
|
 Hluboký
smysl podruhé
Asi tak před šesti lety jsem v tramvaji zaslechl mladého
muže, který něco vysvětloval slečně stojící vedle něj. „Když
něco nevíš, tak si to vygoogluj!“ pravil – a já potom
strávil podstatnou část následující noci u počítače. Do
vyhledávače jsem zadal slova „hluboký smysl“ a o tom, co
následovalo, jsem napsal fejeton. Nic převratného mi tehdy
internet nenabídl, ale byla to docela zajímavá hra, a tak mě
minulou neděli napadlo, že bych to mohl zkusit zopakovat.
Vepsal jsem ta dvě důležitá slova do vyhledávače seznam.cz a
ten mi ve vteřině nabídl 501 051 výsledků. Dost na to, aby
mě to zdeprimovalo, ale hned první z „hlubokých smyslů“ byl
kupodivu docela smyslupný – věta z knihy Jiřího Voskovce o
písni Klobouk ve křoví: „Tato píseň ohraničuje území, v němž
bezradnost z nesmyslna je vyvažována vírou v hluboký smysl
srandy.“
Vyzbrojen tímto citátem, pustil jsem se do dalšího čtení.
Netuším, jak vlastně takový vyhledávač funguje, a o to víc
mě překvapuje, že se mezi výsledky na první stránce vetřely
odkazy na texty, v nichž od sebe byly výrazy hluboký a smysl
odděleny, takže buď počítač mé zadání vůbec nedešifroval,
nebo tu má někdo protekci. Já přece hledám hluboký smysl a
článek o hlubokém stabilizačním systému bederní páteře
neboli „vypouklém břichu“ kulturistů mě teď nezajímá. Taková
nechápavost mého počítače mě trochu znechutila. Ještěže hned
pod tím byl článek z Katolických novin, který se tématu
skutečně týkal: Svíce a její hluboký smysl pro křesťany.
Vyzbrojen tímto světlem jsem mohl statečně přeskočit článek
z jehovistické Strážné věže, neboť také nenabízel hluboký,
ale pouze hlubší smysl, a rovnou jsem se začetl do zprávy ze
serveru databazeknih.cz, který mi doporučoval Návod na dobrý
život od jakéhosi Itala z 18. století. Pokud si prý čtenář
osvojí důležité zásady, jež jsou zde nabízeny, nalezne nejen
pokoj srdce a objeví hluboký smysl svého života, ale bude
moci úspěšně duchovně růst. „Tak jo, někdy příště,“ říkám si
a hledám dál. Chvíli se nechám deptat sděleními jako „prcci
se zase, jak je v Čechách obvyklé, spojili proti jasnému
vítězi, sociální demokracii, a začali pištět: nám dal volič
mandát“, leč autor žádným hlubokým smyslem neohromuje, navíc
slova jako „prcci“ a „pištět“ mě vybízejí, abych šel raději
jinam. A pak se stane něco nečekaného: když kliknu na další
stránku, na níž by se mělo objevit dalších deset z
avizovaného půl milionu hlubokých smyslů, počítač odmítne
poslušnost. Vrátí mě zpátky tam, kde už jsem byl. Klikám
naléhavěji, zkouším, co se dá, jenže počítač se nějak
zasekl. Proč zrovna dneska, je v tom snad nějaký smysl?
Pochybuji, spíš to bude něco podobného, jako když jsme v
pubertě čarovali s knihou. Musíte myslet na to, co se
potřebujete dozvědět, vezmete jakoukoli knihu, která je po
ruce, otevřete ji a poslepu do ní vložíte prst. A tam
najdete odpověď...
Schválně to zkouším. Popadnu Nakonečného Lexikon magie,
který leží vedle počítače, zeptám se v duchu, jak je to s
tím hlubokým smyslem doopravdy, zabodnu prst na stranu 394 a
čtu: „Díváme-li se za jasné noci k obloze poseté hvězdami,
někomu se zdá vesmír prázdný a chladný a jinému je
podivuhodným dílem Božím.“ No dobře, vzdávám se. Nechám se
počítačem znovu zavléct tam, kam chce on – na území Jiřího
Voskovce, v němž bezradnost z nesmyslna je vyvažována vírou
v hluboký smysl srandy. A jdu o tom přemýšlet.
Jan
Burian, písničkář a spisovatel |
