|
|
Fair play se za totality nenosilo
Volba společensky závažného tématu, navíc s politickými
konotacemi, je záslužná, ale riskantní. Film může ohrozit
patos, účelovost, trčící schéma. Snímek Andrey Sedláčkové
navzdory významnému a atraktivnímu námětu těmito neduhy
netrpí, autorka se vyhnula většině nástrah. Přitom se její
snímek Fair Play zabývá palčivým problémem dopingu ve
sportu. Příběh je fiktivní, inspirovala jej však fakta z
médií a stvrdily archivní reálie i svědkové nečistých metod.
Funguje dobře a je stále aktuální, ač se odehrává za
totality.
Talentovaná sprinterka Anna se díky dobrým výsledkům dostane
do střediska vrcholového sportu, i když je z „problematické“
rodiny, její otec emigroval a matka Irena se tu a tam
zapojuje do disidentských aktivit. Dívka se připravuje na
olympiádu a při tréninku ji nutí, aby se podrobila
dopingovému programu. Když nepoctivou a zdraví škodlivou
„doplňkovou“ léčbu odmítne, přijdou odvetná opatření, která
zasáhnou sportovní kariéru dívky i život její matky. Děj
ozvláštňuje několik vedlejších motivů, včetně dívčiny snahy
o kontakty s otcem. Nepůsobí však rušivě, nejsou patetické
ani okázale hrdinské, což platí i pro Irenino rozhodnutí
nepodepsat spolupráci s StB i další jednání.
Sedláčková zvolila jednoduchý vypravěčský styl, děj se
odvíjí přehledně a přímočaře (někdy až moc). Scény s
protagonisty režimu – lékařem, trenérem, estébáky –
vyznívají svou tísnivostí a vystižením dobové atmosféry
rovněž věrohodně, což je ve značné míře zásluha herců
(Ondřej Malý, Roman Luknár, Igor Bareš). Filmu dominují Aňa
Geislerová jako Irena a sympatická Judit Bárdos jako Anna
(známe ji z filmu Zuzany Liové Dům); Geislerová dík svému
hereckému výkonu působí nezpochybnitelně i jako velmi, velmi
mladistvá matka dospělé dcery.
Uznání patří i kameře Jana Baseta Střítežského, která
disciplinovaně slouží příběhu, přitom je velice kreativní
při vytváření dobového prostředí a dokáže se blýsknout
neotřelými záběry, třeba ve scénách tréninku.
Agáta Pilátová, filmová publicistka
Foto Falcon |
