|
Milan
Šmíd, mediální analytik
O gramotnosti zvané mediální
Řekne-li se o člověku, že je gramotný, předpokládá se, že
umí číst a psát. Ten, kdo to neumí, je negramota či
analfabet. Zatímco negramotnost v tomto základním pojetí se
u nás podařilo zlikvidovat už před sto lety a ve světě její
rozsah průběžně klesá, vynořily se mezitím požadavky nových
gramotností, bez jejichž zvládnutí se občan jen obtížně
orientuje.
Už původní pojetí gramotnosti předpokládá, že gramotný je
nejen ten, kdo umí skládat písmenka a slova do čtených či
psaných vět, ale především ten, který danému textu porozumí.
Mezinárodní vzdělávací, vědecká a kulturní organizace UNESCO
zahrnula do pojmu gramotnost „schopnost identifikovat psané
a tištěné texty, interpretovat je, rozumět jim, vytvářet a
komunikovat je“, a to vše za účelem „plné účasti na
aktivitách své komunity a širší společnosti“.
Dnes se při zapojování do občanského a společenského života
neobejdeme bez dalších gramotností, mezi něž především patří
gramotnost informační jako „schopnost efektivně vyhledávat a
hodnotit informace vztahující se k určité potřebě“,
doprovázená gramotností počítačovou a také gramotností
mediální. Na první pohled by se mohlo zdát, že pro potřeby
běžného života stačí být informačně a počítačově gramotný,
že mediální gramotnost je jakýmsi luxusem pro elitu, která
se potřebuje v médiích lépe vyznat. Ovšem revoluční proměny,
kterými média v dnešní době procházejí, jakož i události
posledních let nás přesvědčují o tom, že bez mediální
gramotnosti se neobejde žádný občan se zájmem o veřejné
dění, pokud se nechce dostat do role pasivního objektu,
zmanipulovaného spotřebitele či voliče.
Z definice mediální gramotnosti jako „schopnosti získávat
přístup k médiím, chápat a kriticky vyhodnocovat různé
aspekty médií a mediálních obsahů a vytvářet v různých
kontextech vlastní sdělení“ je asi tím nejdůležitějším bodem
umění kritického přístupu ke všemu, co nám současná média
včetně těch nových internetových nabízejí k uvěření. Začíná
to u generace dětí, které by měly být schopné rozeznat v
elektronické poště a v diskusích na síti člověka, jenž se
snaží zneužít dětské hravosti a důvěřivosti, od kamaráda, na
kterého se dá spolehnout. Pokračuje to u teenagerů, jejichž
suverenita při zacházení s nejnovějšími digitálními
vymyšlenostmi je může zbavit nezbytné ostražitosti jak při
stahování souborů s nebezpečnými viry a skrytými trojskými
koňmi, tak při nekritickém přijímání myšlenek a ideologií,
které se tváří jako lék na všechny problémy světa.
Pro nás dospělé by měla být mediální gramotnost orientačním
bodem a pojistkou proti utonutí v záplavě informací, jež se
na nás ze všech médií valí. Na začátku by mělo stát poznání,
že někdejší pravidlo „Když to bylo v novinách, tak to bude
asi pravda“ pro nová média neplatí. Lépe řečeno, platí s
výhradou jen u prověřených zdrojů. Elegantní webová stránka,
která se svým vzhledem neliší od seriozních zpravodajských
serverů, není ještě zárukou spolehlivého obsahu. Naopak
poznání, jak snadné je dnes vstoupit do internetového
prostoru s textem i obrázky, jejichž pravdivost a
autenticita může být pochybná, je tím prvním krokem k tomu,
abychom u každého sdělení, které se tu nabízí, nelitovali
námahy a zjišťovali, odkud pochází a kdo za ním stojí.
Ovšem nejen internetová, ale i tradiční média vyžadují
kritický odstup a zdravou skepsi. Kdyby výchova k mediální
gramotnosti lidi lépe poučila o tom, jak zprávy v redakcích
vznikají, jakými pravidly se řídí jejich výběr a zpracování,
pak by lidé možná došli k poznání, že není všechno tak
horké, jak se v redakcích upeče, a že svět kolem nás není
tak špatný a plný katastrof, jak by se mohlo z pohledu médií
zdát. Člověk mediálně gramotný nepropadá snadno depresím ze
zkaženosti světa, neboť ví, že všechno je ještě trochu
jinak. Koneckonců za ten špatný obraz světa v médiích si
můžeme tak trochu i sami. Neboť co nás více zaujme? Auto,
které dojede do cíle, nebo auto, které havarovalo? Politik,
který je slušný a nekrade, nebo ten, který své postavení
zneužívá? Jestli platí to druhé, pak médiím nic nevyčítejme! |