|
|
 Petr
Koudelka, publicista
O čem se nedá mluvit
„O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.“ Poslední věta
z Wittgensteinova Traktátu je tolikrát citovaná v
nejrůznějších souvislostech, až se mi z toho dělá špatně.
Opakují ji všichni, od nejčtenějšího francouzského
spisovatele Houellebecqa až po nositele Nobelovy ceny za
literaturu Imreho Kertésze. Slavný a možná i poslední velký
filozof si nezasloužil, abychom ho tak zneužívali. Říkám
„my“, protože, jak je vidět shora, sám jsem se k jeho
citování přidal.
Aniž bych chtěl navázat na Wittgensteina, to znamená zaplést
se do vysoké logiky, a tím se i znemožnit, uvažuji o tom, o
čem všem se dnes nedá mluvit a proč. Chtěl bych hned zkraje
uvést nějaké téma, které by každého přesvědčilo, vybrat
jedno nebo dvě slova jako ten nejmarkantnější příklad. Tak
třeba: cikáni. Nebo: socialismus. O cikánech se nedá mluvit,
protože to jsou Romové, a o socialismu, protože byl označen
za nebezpečnou a nepřátelskou ideologii stejně jako kouření.
Blížím se tak trochu k otázce politické korektnosti a vidím,
že sama politická korektnost je tabu. Zkuste někdo rozvinout
debatu o tom, že politická korektnost je pitomost a škodí
víc, než by škodila společnosti poctivá politická
nekorektnost. O čem se nedá mluvit naplno – chtěl bych
opravit Wittgensteina –, o tom je lepší raději mlčet.
Jenže se nemlčí, a jelikož se nemluví naplno, musí se lhát.
Také máte pocit, že slyšíte kolem sebe jen samé lži? Že
reklama je čistá lež, skrývající se pod hlavičku marketingu
a byznysu, na to jsme si už zvykli. Existují stovky knih o
tom, jak tuto lež zdokonalit. Že politici lžou, je zřejmé a
je to prý proto, abychom je volili. Pak lžou ovšem dál a my
už s tím nemůžeme nic dělat. Když lžou vyšetřovatelé a
justice, je to zase proto, že máme takové zákony. My nevíme,
že si naše peníze odlévá někdo do daňových rájů, a neznáme
ani majitele firem a akcií. Když je zločinec přistižen,
přepíše klidně majetek na někoho jiného, aby o své nakradené
věci nepřišel. Soudci nám lžou, že to jinak nejde. A
zákonodárci nám lžou, že se takové hanebné zákony nedají
změnit.
Lež se skrývá často za fingovanou naivitu a tupost.
Úředníci, kteří nejsou schopni zorganizovat sběr kovů po
celé republice tak, aby zloději nemohli krást měděné dráty,
jsou tupí a neschopní. Stát, který má takové úředníky všude,
kam se jen podíváte, nemá právo na samostatnou existenci. A
už jsme u naší historie! O čem se nedá mluvit? O Němcích, o
Sudetech, o každém dějinném převratu, doprovázeném
vlasteneckým rozkrádáním majetku, o zbohatlických elitách,
které se vždy odněkud vynoří jako mávnutím čarovného
proutku. Dnes se nedá mluvit naplno o komunismu, protože je
to ošklivé slovo. Ale stejně tak o antikomunismu neradno
hovořit, aby se neodhalilo, zda se za tím neskrývá
fanatismus opačného znaménka. Kdo je levicového smýšlení
nebo má jen sociální cítění a empatii pro chudé, bezdomovce
a nezaměstnané, měl by raději mlčet.
Kdybychom mluvili naplno, v široké konstruktivní diskusi a
bez zábran o cikánech či Romech, jistě bychom už přišli na
to, v čem je zakopaný pes. Kdybychom mluvili otevřeně o
sociálním smíru ve společnosti, asi bychom postoupili o kus
dál než jen k uspořádání podle diktátu bank a mafií v
pozadí. Jenže o těchto na první pohled nesprávně
uspořádaných záležitostech se nedá mluvit naplno, ale jen v
polopravdách a lžích, jak nás denně přesvědčuje mlácení
prázdné slámy v médiích včetně veřejnoprávní televize.
A o čem se tedy mluvit dá? V jednom populárním zábavném
televizním pořadu vystoupil nedávno známý kulturní
antropolog, který býval svého času i velvyslancem, a mluvil
o tom, jak se dopustil jednou na veřejnosti jisté
neslušnosti (o které se dříve ve společnosti nemluvilo), a
jak na to reagovali indiáni. Byli nadšeni. Stejně jako
moderátor pořadu a diváci, kteří se (s prominutím) „prdem
pana velvyslance“ ještě dlouho bavili.
A co na to říká Wittgenstein? První věta jeho Traktátu,
kterou nikdo necituje, zní: „Svět je vše, co je zkrátka
tak.“ |
