|
|
 S dospíváním nejsou žádné žerty
Filmů o dospívající mládeži rebelující proti všemu už
vznikla dlouhá řada (včetně skandálních Vlhkých míst, o
nichž jsme před časem psali). Stranou nezůstali ani čeští
filmaři. Snímek Můj vysvlečený deník, který v neděli 7.
dubna ve 20.00 uvede ČT1, také dokládá, jak soužití s „náctiletou“
není snadné a už vůbec to nemá snadné ona, zmítána
protichůdným hledáním ideálna, bolestným prozíráním, že
rodiče, učitelé a dospělí vůbec nejsou až takoví pitomci,
jak se jí leckdy jeví.
Filmaři se proti jakýmkoli výtkám obrnili jednoduchým
postupem: nejenže příhody ústřední hrdinky, sedmnáctileté
Johany (Veronika Kubařová), se odvíjejí jako deníkové
záznamy, takže k nim patří subjektivita i výlučnost, ale
navíc zviditelňují samotný proces psaní deníku, posléze
dovedeného až ke knižnímu vydání – skutečně existujícímu.
Můj vysvlečenej deník bychom tudíž mohli pokládat za
svérázný životopisný počin – kdyby ovšem nepadlo podezření,
že se jedná o mystifikaci. Údajně jej měl sepsat vydavatel.
Ovšem pro film nemá tato skutečnost žádný význam, jeho
zevnějšek by totiž vyhlížel stejně, ať již by tomu bylo
jakkoli.
Režisér Martin Dolenský (kromě několika televizních
dokumentů, například z cyklu Předčasná úmrtí, natočil docela
svižnou, divácky úspěšnou komedii Chyťte doktora) pojednal
svá dospívající děvčata – i jejich chlapecké protějšky –
jako naplnění mediálních klišé, která na nás odevšad
dotírají, předurčena zejména televizními seriály. Samozřejmě
na tuto vlastnost můžeme pohlížet jakkoli; musím ovšem
ocenit, že film nic nepředstírá a na rovinu odkrývá své
ledví.
Vlastně lze tvrdit, že naplňuje obraz, jaký si mladá
generace sama o sobě vytváří, jak sama sebe vnímá, až se
ocitá na pomezí určitého virtuálního přeludu, který přitom –
podobně jako ve Vorlových komediích Gympl a Vejška –
vykazuje styčné body s reálným světem, zvláště když upozorní
na duchovní prázdnotu a bezúčelně vedenou existenci. Film
naplňuje zvolenou stylizaci i základní klišé: hrdinčiným
domovem je přirozeně přepychová prosklená vila, v níž Johana
přebývá společně se svým věčně zaneprázdněným otcem (Igor
Bareš) a ráznou macechou (Petra Špalková), s níž se nejprve
z duše nesnáší.
Johanin příběh je rozdělen do několika kapitol, které
zachycují důležité, ba zvratové okamžiky jejího života,
někdy dokonce sahají hluboko do minulosti. Odděleny jsou
animovanými přechody (to není nic nového, nalezneme je
rovněž v Modrém tygru), navíc Johana má sklon své počínání i
pocity komentovat, předčítat z právě psaného deníku.
Můj vysvlečenej deník se od podobných teenagerských historek
liší tím, že se vyhýbá zlehčujícímu komediálnímu nadhledu.
Uplatňuje vážnost, která má dokládat, že Johaniny trable,
byť z „dospělého pohledu“ možná malicherné, či dokonce
vyfantazírované, jsou stejně závažné a hodné pozornosti jako
u kohokoli jiného.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
